Auta versus motorky
www.inadhled.cz Poslední víkend opět zamával statistikami dopravní nehodovosti. Nejvíce de na tom podepsali motorkáři a domů nedojeli ani někteří cyklisté. Na vyšší počet nehod měla jistě vliv právě probíhající Velká cena Brna, ze které si vzal inspiraci nejeden majitel motorky.
Jako kdysi vášnivý příznivec motocyklů mohu říci, že vyplavený adrenalin při projeté zatáčce ve stylu pilotů z MotoGP je neskutečně návykový. Silný stroj probouzený pouhým otočením rukojeti umí divy a je li dobře vedený, zažijete okamžiky, které lze srovnat jen s málo situacemi v životě.
Problémem je, že ani ti nejlepší nemají svůj motocykl pod kontrolou vždy a i oni umírají. A to mají možnost jezdit po tom nejbezpečnějším, co si lze představit. Široký pás asfaltu, minimální provoz, obrovské zkušenosti, koncentrace a umění, bezpečné zóny kolem trati. To v běžném provozu neexistuje.
Valentino Rossi v tréninku havaroval a odřel si malíček. Daleko větší nebezpečím byla druhá motorka jezdce, který spadl za ním a ona kolem Valentina prolétla velkou rychlostí a naštěstí ho nezasáhla. 150kg krát 100km/hod je dost velké síla k rozlámání lidského těla. V běžném provozu jsou však počty ještě brutálnější.
Na běžné silnici je totiž provoz obousměrný a daleko větší, potkáváte i mnohatunové kolosy, jejichž řidič právě svačí, kolem silnice jsou škarpy a stromy, řidičák dostane každý, kdo se naučí pár testů a někdy ani to ne. Mohl ještě včera jezdit na kole a dnes má Suzuki 1000 GSXR se 190 koňmi a maximálkou přes 300 km/hod. A samozřejmě ji je nutné vyzkoušet. Není se tedy čemu divit, jsou li přes sezonu zásobované márnice mnohonásobně více a polehávajícím řidičům motocyklů se říká dárci orgánů. I když zcela upřímně, právě ty většinou pohromadě nezůstanou.
Sám jsem na Hondě Africe dojel do Indie a jezdil jsem kdysi celoročně. 10 let jsem nespadnul, abych po jedné vlastní hloupé chybě a blbosti málem přišel o nohu. Pokračoval jsem dále a po doléčení přišly dva roky, při nichž mne 4x dostalo na zem nějaké auto. Ani to mne zpočátku neodradilo, vždy jsem doléčil zlomeniny. Až po mnoha letech jsem řekl dost a motorku prodal. Nechci, aby moje děti na ní jezdily. Přesto jedna kroska stojí opět v garáži. Radši je na ní totiž naučím, než aby to neudělal někdo za mne, nebo aby nepřipravení podlehly vábení. Tak, jako syn kamaráda, jenž v životě na silném stroji ujel 10 metrů a stálo ho to celou pravou ruku. Budeme se k tomuto tématu občas vracet, i když tím počty mrtvých asi nezměníme.
J3.K
