Cestou necestou

   První fáze rozhodování kudy kam, začne u mapy. Najdete si trasu, napíšete průjezdové body, tedy města, kterými chcete projet, uvědomíte si, čím jedete a vše nasypete do navigace. Jestliže se plno z nás jezdí motat pro zábavu do alpských zatáček, vhodný je k tomu supersport, tak i u nás existuje plno silnic, ve kterých si ukroutíte ruce. Takže z Prahy směr na Kolín po staré silnici, dále Hlinsko. Svitavy, Kojetín, Zlín, Uherský Brod… Cestou nečekejte sice nulový provoz, ale zase se s výjimkou obcí vyhnete měřeným úseků, silný motor dostane prostor při předjíždění a podvozek podrží vaše auto v zatáčkách. Průjezdní bod chce vždy před jeho projetím vymazat, jinak poznáte všechna náměstí měst na trase. Za to ale uvidíte, jak se žije i mimo velkoměsto a je třeba přiznat, že to je občas kulturní šok. Kolikrát si říkáte:,,Proboha, co ti lidé tady dělají?´´.  Ale nestresujte se z toho, jsou také šťastní, jen z jiných věcí, než ti ve městě.

  Než dorazíte na Starý Hrozenkov, což je poslední vesnice před přejezdem na Slovensko, máte možnost vidět mnohé. Třeba dvě auta na střeše po vzájemné obrovské ráně, kterou přežít mohl jen ten, jehož strážný anděl má dost odvahy létat dostatečně rychle, poté další auto na jednom zdemolovaném boku, ovšem z toho druhého trčící vzrostlou švestku. Také zajímavý pohled, vůbec nechápete, jak se mu to na rovince mohlo stát. Žádné brzdné stopy. Dále zjistíte, že kamion není výsadou větších silničních tahů, ale vybafne na vás i tam, kde byste očekávali pouze babku kořenářku s nůší na zádech. Dále pojedete kolem sídel několika vám známých firem, o kterých sice víte, ale netušili jste, kde vyrábí…třeba oblíbené jogurty. Šipky na názvem známé hrady vás zase utvrdí v tom, jak málo o nich víte, protože byste je čekali úplně někde jinde.

  Pokud nadáváme na naše silničáře, Slováci musí ty své zabít. Malé kufrování v Čechách způsobené řadou uzavřených silnic v rekonstrukci protáhlo trasu o desítku kilometrů a dámě v navigaci dalo dost práce vrátit auto do správného směru. To se na Slovensku nestalo. Sice jsem ušetřil poplatky za dálnici, ale krásný reliéf vybrané trati přes kopce plné zatáček a krátkých rovinek, to vše bez dohledu dopravní policie, je potažen šíleným povrchem. Připadáte si, jako byste jeli po záplatách, jejich skládání na sebe nebere konce. Tvrdý podvozek supersportu kvílí, jen výjimečně můžete sáhnout k jeho maximálnímu využití. Nicméně i takové úseky byly objeveny a jet rychlostí o hodně překonávající nejvyšší povolený dálniční limit někde uprostřed lesů a v serpentinách, dosahovat solidního géčka přetížení na horizontu a prohřát brzdy stálo za to.

  Příjezd do Štůrova se díky absenci dálničních úseků zpozdil. Jestliže za ideální situace by cesta dlouhá 520 km trvala cca 4,5 hodiny, takto jsem byl na cestě přesně dvojnásobek a ujel jsem 590 km. Z toho cca 20 km po dálnici někde před Zlínem, tak jsem musel kvůli rozkopání silnic kolem dálničního tahu. Byl to jediný odpočinkový kousek cesty, protože jinak šlo o točení volantem, zrychlení při předjíždění a soustředění. Více, jak 700 koní prostě musíte pečlivě hlídat. Nebudeme si povídat o nejvyšší dosažené rychlosti, ale je pravda, že z toho některým jelenům spadly parohy, zvláště, když zůstaly klapky výfuku otevřené. Už slyším kritiku z úst těch, pro které je dodržování všeho, co nám nakážou, jediným možným způsobem života. Jenže pokud aspoň občas nepopustíte uzdu své fantazii, neobětujete něco pro svou radost a nepřekročíte povolené hranice, jako byste nežili.

  Na závěr je třeba konstatovat, že sehnat ubytování na maďarsko-slovenském pomezí bylo nad mé síly a až smutné oči na recepční v ještě nedostavěném hotelu mi umožnily složit hlavu na nádherném místě nedaleko hranic s výhledem na údolí plném vody, to na slovenské straně. Sice bez snídaně, tu si ale dám ve stínu slavné ostřihomské katedrály. Důvodem je asi proslulý aquapark a koupaliště v Ostřihomi, také proslulý wellness ve Štůrovu. Jaká bude cesta zpět, to vůbec netuším. Ale jsem si jistý, že to vezmu aspoň na Slovensku v protisměru té poslední trasy a D1 také věřit nelze. Takže zase devět hodin za volantem? Kdo ví? Život občas plyne a my se jím necháváme unést. Porsche je k tomu ideálním místem.

J3.K