Jak to dopadlo?
Poslední tři dny Vám přinášíme reportáž z cest. Ne vždy se podaří dokončit svůj záměr, byť se na první pohled zdá být jednoduchý. Ujet pár set kilometrů, které běžně zvládá autobus i kamion, se zdá snadné, pokud se však nedaří, je to komplikace.
O tom, že jsme směřovali na výstavu automobilů, to jste si už přečetli. Takže i to, že Audi TTRS nadopované na 440k nepřetlačilo utržený protektor z návěsu kamionu a po knockautu zůstalo poškozené v centrálním Polsku a čekal jej odtah. Ultimu jsme na konci druhé části reportáže zastihnuli na čerpací stanici s klepáním v zadní části vozidla a mnou držícím telefon a odolávajícím usilovným žádostem pořadatelů výstavy v Rize o změnu rozhodnutí vrátit se do Prahy.
Pozitivní zprávou bylo, že cvakání se netýkalo motoru, ale šlo o závadu na poloose, možná byla i porucha diferenciálu. Konstrukce žluté placky je specifická a nemá nic společného s Vaší oktávkou. Jde o rámovou konstrukci používanou u závodních speciálů. Kovový zvuk se tak roznáší do kabiny rámem a je velmi těžké najít původce nemilého zvuku. Riziko většího poškození bylo veliké a ani slibovaná odměna v desetitisících, kompletní servis v Rize a další bonusy mne nepřesvědčily a zbaběle jsem se opět rozjel k domovu. Pádným argumentem zůstalo i to, že opětovný průjezd Varšavou by byl nadlidský výkon. Rozhoduji se tedy pro delší odpočinek a poté se startuje směr Praha.
Navigace opět tápe a posílá mne směrem na Katovice. Její ignorace nové dálnice se opakuje a zvolená silnice připomíná roletu. Přiznejme si, že nízký supersport si s rozbitým asfaltem nerozumí a vyjeté koleje jsou vyloženě smrtící. Soustředění za volantem musí být maximální, volant si dělá, co chce. Klepání se daří částečně eliminovat správně dávkovaným tahem motoru, nejhorší je zpomalování. Ideální rychlost je 160 km/hod. Cesta ubíhá, přerušuje ji pouze čerpání paliva. Bohužel jedu špatným směrem, ale již nemá cenu se vracet. Dálnice jsou pouhým přáním, čeká mne mnoho kilometrů okresek. Nacházím rovnováhu a vedu svou poškozenou střelu směrem k domovskému přístavu. Užívám si především konec polských silnic stočených do serpentýn a díky prázdné silnici se daří využívat neskutečných vlastností podvozku i s přihlédnutím k tomu, že vyšší rychlost vyhovuje poškozené součástce. Zapomeneme li na poruchu, průjezd zatáčkami je nirvána.
Překonání státních hranic znamená posledních 140 kilometrů. Zdá se, že se podaří dovézt poškozený stroj domů a hradecká dálnice není překážkou. Navíc došlo k paradoxu, poslední klepnutí se ozvalo v místě, kde byl kdysi hraniční přechod. Od té chvíle i přes vyšší cestovní tempo nic, pouze motor svým ševelením připomínal šepot polních květin. Ultima ucítíla po 1850 ujetých kilometrech na dálku vůni a teplo své garáže a přestala zlobit. Možná by autíčko vydrželo i cestu až do Rigy, ale nejistota byla příliš velká a riziko ještě větší. Rozhodně mne velmi mrzí, že se Lotyšsko stalo zemí mnou neprobádanou a jeho hlavní město destinací, kterou jsem dosud nenavštívil. Tak, třeba zase za rok čarovná Rigo…..
Závěrem je třeba říct, že navigace není dokonalá, Poláci jsou naprosto pohodoví lidé, ochotní a usměvaví, silnice u nás nejsou svou občasnou nesjízdností v Evropě osamocené a hlavně. Polsko je dost velká země, takže pokud jedete z Prahy do Brna a nadáváte, buďte v klidu. Jsou i vzdálenější místa.
J3.K
