Kolony

  Jak je všem známo, ke vzniku kolony musí být důvod. Její historie v kombinaci s automobily je pravděpodobně velmi dlouhá. To proto, že k založení tohoto úkazu stačí za určitých okolností pouhá dvě auta. A jak je známo, tento počet vozidel byl zaznamenán už před mnoha desítkami let. Nic se od té doby nezměnilo, umění nechat vzniknout dlouhou řadu postávajících aut bez ohledu na spěch ostatních řidičů ovládá plno majitelů vozidel, ale nejen jich. A protože kolona je fyzikální úkaz, má své zákonitosti.

  Důvod jejího vzniku je jasný. Je jím špunt v různém vydání. Je třeba najít takové místo, které má funkci trychtýře. Je jedno proč, ale vždy se nějakému nešikovi podaří něco provést v místě, kde se sjíždí auta z různých pruhů. A pokud takové místo na trase není, rozbije svůj vůz uprostřed dálnice. Tím je základní kámen položen. Ostatní projíždějící se musí podívat, co se děje, co kdyby záběry mohli poslat do televize. To je ovšem přinutí přibrzdit a mají li štěstí, pomaleji projedou kolem nešťastníka s pomačkanými plechy a smutkem v očích. V horším případu se k němu přidají se svou vlastní účasti v havárii a tím způsobí radost řidičům blíže za sebou, neboť ti mají co vyprávět. Těm vzdálenějším ovšem připravují dlouhé chvilky čekání na zjištění důvodů, co se děje. Ti postupně posouvají a později ruší nejbližší schůzky, obvolávají známé, aby vyzvedli jejich potomky ze školy, o víkendu si pouze představují děj filmu, na který se do kina těšili. To vše proto, aby po rozhýbání řady a při míjení místa uzavření hrdla trychtýře zaznamenali důvod, který jim změnil běh dne. Ovšem jen tehdy, pokud neměli smůlu, jejímž následkem došlo k poškození jejich zádi při brzdění na konci řady a ta změna běhu se poté netýkala mnoha týdnů bez auta.

  Tato situace je poměrně běžná a dá se očekávat, množství aut se poslední dobou mnohoznásobilo. Bohužel příčinou vzniku kolony je často i diletantismus. Jedním z nich je záměr tento stav na silnici přivodit záměrně při policejní akci a dá se pochopit. Pokud jde o to zachytit co nejvíce nebezpečných lumpů a alkoholiků za volantem, budiž, dá se tomu i zatleskat, pokud se odhalení nevrátí zase brzy za volant a následkem nepotrestání své žízně nepřizabijí bližního svého, tedy nějakého jiného člověka. 

 Specialitou je také umělé zúžování silnic a bulvárů a vytvářením umělých překážek například ve formě nesmyslných semaforů. V tomto konání vede jednoznačně Praha a úředník sedící na radnici a dloubající se pravidelně z nudy v nose, přináší jako plod své důležité práce nápady, které komplikují již tak složitý stav dopravy. Navíc se je snaží realizovat a člověk trpící v autě si jen klepe na čelo. O to méně se mu poté chce platit daně, uvědomuje li si, z čeho je dotyčný myslitel v úřadě placen. Nám jde však ještě o jednu situaci.

  Odborníky na výrobu špuntů jsou silničáři. Samozřejmě všichni pochopí potřebu oprav povrchu vozovky, ta se ale dá dělat více způsoby. Při cestách Německem jsou v noci vidět často rozzářené halogeny nad staveništi, firmy mají termíny takové, že jim nezbývá nic jiného, než pracovat usilovně a v plném nasazení, nočního klidu využívají k zintenzivnění práce. To u nás je vše trošku jinak. Tři dělníci s jedním kyblíkem asfaltu dálnici sice neopravují, ale často nejsou ani ti tři podél asfaltovéhu pruhu vidět. Roční uzávěrky úseků nejsou ničím výjimečným, bohužel avizovanou práci na silnici připomínají pouze kužely, značky, zapomenutá lopata ve škarpě a desítky aut v koloně před zúžením. Dokud se nenaučí ministerstvo dopravy zadávat státní zakázky jinak, než to dělalo doposud, budeme stát častěji, než je zdrávo. Až přestane jít o všimné a odměnu za přidělení práce, prioritou budou termín, kvalita a cena srovnatelná s jinými vyspělými a podobně geologicky položenými zeměmi v okolí, uzávěrek a kolon jistě ubyde a poplatky za cokoliv jdoucí do kapes státu budou možná oprávněné.

  Nic to nemění na tom, že stát uprostřed mnoha aut bez možnosti úniku je deprimující. Pokud se podaří vyháčkovat ven, stejně většinou člověk uvízne jinde, protože stejně inteligentní nápad neměl sám. A nezapomeňte, nejpomalejší je vždy ta řada, ve které se právě nalézáte. Tak hodně trpělivosti.

Autor textu J3.K napsal tuto úvahu v okamžiku, kdy stál v německé zácpě a za 1,5 hodiny se posunul o 120 metrů.