Počáteční úspěch
Vůz, na jehož designu pracoval sám velký Giorgeto Guigiaro, dostal pro tehdejší dobu moderní hranaté tvary a rozměry 3885 mm na délku, 1380 mm na výšku a 1620 mm na šířku. Vůz zákazníky zpočátku lákal na benzinové motory o objemu 1,3l. a 1,5 l., pak na výborné jízdní vlastnosti a v neposlední řadě také na praktický interiér. Vrcholem všeho bylo udělení titulu Auto roku 1980. Problémy na sebe ovšem nenechaly dlouho čekat. Lancia Delta trpěla hned několika „chorobami“. Plech, ze kterého byla vyrobena karoserie nebyl příliš kvalitní a velice rád a hlavně rychle korodoval. Negativně zapůsobila také poměrně vysoká poruchovost různých částí vozu, a tak zájem o tento model upadal. Nic na tom nezměnila ani modernizace a zavedení nových motorů 1.6 GT, GT i a 1.6 HF. Radikální zlom přišel spolu s rozhodnutím proslavit model Delta pomocí aktivní účasti v automobilových soutěžích.
V listopadu 1985 se tak na start Mistrovství světa v této disciplíně postavil nový a do jisté míry revoluční model s označením S4. Ta disponovala přeplňovaným motorem velikosti 1585 ccm a s maximálním výkonem 130 koní. Později se také objevilo o deset koní silnější provedení HF Turbo. Oproti závodní verzi S4 to ovšem stále byl jen slabý odvar. Čistokrevný supersport Delta S4 byl postaven z velké části z kevlaru a jeho hmotnost činila pouhých 890 kg! Pro splnění všech podmínek bylo vyrobeno 200 kusů s výkonem 250 koní. Motor uložený v prostorovém rámu před zadní nápravou dostal dvojité přeplňování jak kompresorem, tak turbodmychadlem. Nechyběl ani pohon všech kol a samozřejmostí byly diferenciály s omezenou svorností. Nejostřejší závodní provedení mělo z počátku motor naladěn na 450 koní, později dokonce na 560 koní. Nebylo proto divu, že toto monstrum slavilo úspěch hned při prvním startu.
Na titul ovšem Lancia nakonec nedosáhla. Tragická nehoda na Korsické rally v roce 1986 rozpoutala debaty o bezpečnosti skupiny B a výsledkem bylo její úplné zrušení. Do budoucna se počítalo pouze s třídou A, tedy se sériovými vozy. Soutěžní speciály navíc nesměly přesáhnout výkon 300 koní a nutný byl také restriktor omezující přísun vzduchu do turbodmychadla.
Odpovědí na tyto fakta se stal automobil Delta HF 4WD. Pod kapotu se nastěhoval dvoulitrový čtyřválec s výkonem 165 koní. Poněkud narychlo postavený, a hlavně na poslední chvíli homologovaný, automobil měl maximální rychlost stanovenou na 208 km/h a zrychlení z 0-100 km/h zvládal za 7,8 s. Nárůst zájmu o sériové verze byl najednou obrovský a italský výrobce sotva stačil poptávku uspokojit.
Rok 1987 přinesl model HF Integrale. Ten už nebyl připravován v takovém spěchu a byl po všech stránkách lepší. Vše začínalo přepracovanou podlahovou plošinou a končilo u nové elektroniky. Vůz vyjel na tratě sice až v roce 1988 a ještě k tomu zhruba v půlce seriálu, oproti konkurenci byl však tak vyspělý, že Lancia tehdy jen těžko hledala soupeře.
Poptávka po neporazitelné Lancii Deltě dále rostla a vývoj pokračoval. Roku 1989 se představila verze s už zmíněnou šestnáctiventilovou technikou pro dvoulitrový motor. Vestavět takto velký agregát do malé Delty sice dalo trochu práce, ale výsledek stál opět za to. Opět se opakoval úspěch hned při první startu, navíc okořeněný faktem, že tento speciál začínal být rychlejší než dřívější kevlarová monstra zrušené skupiny B. Stovku zvládla Delta HF Integrale 16V za 5,7 sekund, a to i v sériové verzi. Toyota se začíná zlobit…..a připravuje odvetu. A tak se další sezónu začala prosazovat Toyota se svým speciálem Celica Turbo 4WD.
Lancia znovu dále zapracovala na zlepšení svého úspěšného modelu. Udržet vybojované dominantní postavení měla Lancia Delta HF Integrale Evoluzione. Opět byla provedena spousta změn. Nová podlahová plošina, výkonnější brzdy, takzvaný motormanagement, ale nejvíce se zapracovalo na jízdních vlastnostech. Vůz vyrostl směrem do šířky a kvůli větším brzdám povyrostla také kola. Pro zákazníky přibyl katalyzátor řízený lambdasondou a sportovní sedadla. Na tratě se ale dostává tento vůz až v roce 1992 a řeší veškeré problémy s konkurencí. Následuje šestý titul v poháru značek a tím bylo veškeré závodění továrního týmu dokonáno.
Italská automobilka se nově začala zaměřovat na luxusní vozy a to znamenalo odchod z automobilových soutěží. Na rozloučenou pro své fanoušky byl připraven ještě poslední vývojový stupeň HF Integrale Evo II. Ten se ale na závodní tratě už nikdy nepodíval. Poslední sériový kousek vyjel na silnice v roce 1994 a ukončil tak jedno velmi slavné období.
Definitivní tečku za soutěžením značky Lancia udělal v roce 1995 jezdec Vovos, kterému se podařilo jako poslednímu s vozem Lancia Delta vyhrát Rally Acropolis v roce 1995.
Konečný účet první generace modelu Delta činí 47 757 prodaných automobilů. V současnosti na trhu figuruje generace druhá. O účasti na nějaké soutěži ovšem Lancia nechce bohužel ani slyšet. Velká škoda pro závodní svět.
J3.K