Nebezpečné silnice?

1. Vozový park

  Jste li z velkého města, většinou Vám vozidla v něm nepřipadají tak zastaralá, nicméně se zvyšující se vzdáleností od něj, což lze vnímat především v Praze, se počty historických vozidel výrazně zvyšují. Řada přibližovadel na vesnicích pak připomíná éru konce komunismu a těsně po něm. Jestliže Praha vyniká množstvím kancelářských budov a sídel firem, tedy i u nich stojících nových aut, pak v Lhotě kdesi na Vysočině potkáte ještě plno Felicií, starých fordů, fiatů a oktávek první generace. Smutné je, že je nemají jen starší lidé, ale často z jejich rukou přejdou k mladým. Problém je v jejich chatrné konstrukci často ještě věkem v nižší kvalitě, než byla kdysi. Modernizace vozového parku je velmi drahá a většinou nemožná, udržitelnost provozuschopného stavu starých aut problematická a potřeba něčím jezdit neoddiskutovatelná.  Problém je tedy v tom, že ceny nových vozidel nekorespondují s platy většiny občanů. Praha je poměrně výjimkou, podobně i velká města s vyšší koncentrací úřadů, nemocnic a sídel firem.

2.  Komunikace

  Silnice u nás jsou v tragickém stavu. O rekonstrukci přetížené D1 už se napsalo mnohé a jisté je, že její stav přispívá k vyšší nehotovosti v celé České republice. V již opravených úsecích tomu tak není, ale zúžená místa a kolony před nimi včetně úzkého průjezdního profilu jsou pastí na řidiče. Stačí malá nepozornost a neštěstí je na světě. I přes dodržování nejvyšší povolené rychlosti v daných úsecích dochází k nehodám. Většinou se jich účastní kamióny a mnohé jsou spojené s únavou řidičů a jejich nepozorností.  Často si lze všimnout, že za jízdy sledují film běžící na monitoru, aniž by si uvědomili, jak velkým rizikem jsou pro ostatní. Technický stav tahačů těžko posoudíte, občas Vás však zarazí, na jakých bačkorách jezdí. Mimo dálnice, které potřebují rekonstrukci, jsou na tom podobně i silnice 2.třídy, o dalších ani nemluvě. Řada z nich je však užší, než bývají v zahraničí, jejich křížení bývá často hůře označené či méně přehledné. To však není až takový problém, jakým je jejich povrch. Utrhané krajnice, prohlubně a hluboké výtluky opravované vzápětí horkou jehlou.  Je s podivem, že se u nás nikde neujaly nijak přehnaně drahé stroje schopné záplatovat i v zimě pomocí silných hořáků a asfaltové směsi, která se dokonale spojí s okolním povrchem. Místo toho se likvidují kola a pneumatiky, bourá se a nadává silničářům. Také údržba kolem silnic vázne, přerostlá tráva a křoví často brání ve výhledu. Ve městech pro změnu směs retardérů, obrubníků, zúžení a ostrůvků zaměstnává pozornost řidičů natolik, že se jí na chodce občas už nedostává. Riziko úrazu se tak zvětšuje, což platí i pro motorkáře padající přes neoznačené překážky. Snižování průjezdnosti je tak krokem proti sklutečným potřebám i proti logice.

3. Výchova účastníků provozu

  O odborné přípravě řidičů se už napsalo mnohé. O řidičích kamionové dopravy již byla řeč, jejich přístup je často strašidelný a skutečně nebezpečný. Přidáme li ještě únavu a stres z plnění časových limitů, je zaděláno na problém. Ale i u osobních automobilů je třeba zpozornět. Ne každý má talent pro řízení motorových vozidel, nicméně plno z těchto lidí řídí. Chybí li Vám cit pro techniku a situaci, postřeh a znalosti fyziky, nemáte za volantem co dělat. Tato skutečnost se však ignoruje. Podobně by mělo být zakotveno v zákonech, že čerstvý absolvent autoškoly by si nemohl ihned koupit auto s výkonem 100 koní a výše. Postupný vývoj, podobně jako u motocyklů, by jistě přispěl k snížení úmrtnosti mladých nezkušených řidičů, přestože by již nemuseli skládat další zkoušky. Prostě po dvou letech ježdění by mohli automaticky přesedlat na silnější vůz. Nižší počty bodů pro čerstvé řidiče jsou diskriminace, nasbírat 12 bodů po dvou je velmi snadné a nic to o kvalitě řidiče nevypovídá. Dále se ignoruje výchova chodců. Jejich chování je často sebevražedné a jejich pocit nedotknutelnosti nebezpečný. Odívání v noci tragické. O moc lépe na tom nejsou ani cyklisti. Přitom jde o dvě skupiny kontaktem s autem nejvíce ohrožené. Téměř absolutní přednost chodců na přechodech a podobné vnímání cyklistů na cyklostezkách, a taktéž při používání přechodů, se staly kontraproduktivními a snížily přirozenou ostražitost. Navíc často se stávají nehody způsobené nárazem nikoliv prvního vozidla, ale až těch dalších. Tomu prostě nezabráníte, skočí li před prvního řidiče příliš sebevědomý pěšák.

  Rizika spojená s autodopravou a přidružená problematika účastníků silničního provozu jsou vždy něčím, co nelze pokaždé ovlivnit. Obrovské rozdíly v kvalitě jednotlivých řidičů bohužel dopadají na ty lepší, neboť zákony se staví tak, aby řídit mohli i ti, pro které je volant zásadní překážkou v životě a koordinace několika činností potřebných k ovládání motorového vozidla něčím nedostupným. Paradoxně většinou zachraňují situaci ti lepší řidiči, přestože právě oni jsou více postihovanými za přestupky. On je totiž rozdíl v označení řidičů. Pro úředníka a policistu je nejlepším ten, kdo jezdí vždy podle předpisů, byť křečovitě bez schopnosti vnímat i jisté zákonitosti mimo pravidla a reagovat na nenadálé situace. Všeobecně však lze nad tuto disciplinovanost postavit ty, kteří sice nejezdí vždy podle pravidel, ale svou intuicí a s uměním řešit kritické situace zachraňují zdraví i majetek ostatních. Bud to znít zvláštně, ale kdo je denně účastníkem několika vypjatých situací, reaguje příště mnohem lépe, než ten, kdo se do ní dostane jednou za měsíc. Nejen, že není připraven, ale vůbec kolikrát netuší, jak nebezpečným je. Žijeme v době, kdy intuice a cit prohrávají se zákony, pravidly a represí. Netýká se to však jen provozu na silnicích.

J3.K