Osobní zpověď petrolheada

  Jsem už starší muž, který zažil mnohé. Jako malý jsem jezdil na chatu aerovkou tak, že jsem seděl mámě na klíně v kufru auta přizpůsobeném právě tomuto způsobu přepravy. Řídil táta a vedle něho seděla babička. Později jsme měli Spartaka a Octávku, ovšem ne tu dnešní. S ní jsme jezdili po zemích českých i na Rujánu, bez dětských sedaček, pásů a s jedním zpětným zrcátkem. Většinu mládí jsem proseděl na tunelu za předními sedačkami a pozoroval tátu, jak řídí. Pamatuji neomezenou rychlost, v noci i ve městech, diagonální pneumatiky a spaní na zadní sedačce. Zapomenout nemohu ani na dědovu Pobědu, to byl velký stroj s příšernými vlastnostmi. Později přišel na řadu Wartburg v kombíku a v podstatě to bylo první auto, které jsem řídil sám, jen táta o tom dodnes neví. To už jsem zvládnul i výuku na motorce, tehdy ČZ 175. Chci tím říct, že mládí jsem prožil z dnešního pohledu v naprosto nebezpečných podmínkách.

  Do vínku se mi tak dostala láska k motorům a autům. Chtěl bych zmínit období, kdy vygradovala, jenže ona trvá dosud. Řada modelů aut, které jsem vlastnil, je dlouhá. Nevím, kolik lidí ji má takovou, pojďme ji postupně vyjmenovat:

3x Škoda 100, poté Ford Cortina 2000 cm3, Vaz 1500, Renault Trafic, 2x Ford Scorpio, Opel Campo - pickup, 3x Nissan 200SX, BMW 325i, 328i, 530i, Peugeot Partner, Porsche 964, Nissan Terrano, VW Passat Combi, Audi ALLROAD 2.7 Biturbo, Ferrari 456 MGT(480k), Opel Speedster 2.2 Turbo, Mitsubishi Pajero, 2x BMW X5 3.0i, Renault Espace, Hyundai Terracan, BMW X5 3.0sd, Ultima 700 GTR (700k, vmax 385km/hod), BMW Z3M, 2x BMW 535xD, BMW 650i kabriolet (560k), Mercedes C kombi (za to se malinko stydím), Ford Tranzit Custom, Porsche 997 Turbo S+(700k), BMW 435xd Grandcoupe, BMW 435xd coupe, BMW M340 xd, VW Amarok 3.0 TDI a BMW M4 comp(610k). K tomu pár dodávek.

  Přidejme ještě motocykly, které byly souběžně užívány s výše vyjmenovanými automobily. I těch bylo vždy více najednou. Tedy ČZ 175, JAWA 250, 350, Kawasaki ZXR 750, Suzuki GSXR 750, Suzuki 750 GSXR SRAD, Honda 750 Africa Twin, Suzuki 1000TL, Aprilia 125 RX, Ducatti Hypermotard. Na Hondě jsem dojel za 11 dní z Prahy do indického Dillí, denní příděl kilometrů byl přes 800 km i v mrazu -12°C, v noci dokonce -36°C v tureckých horách. Roční nájezdy bývaly i 20 000 km, což už je však minulostí a Ducatti už toho tolik nenajezdí, přesto ještě nedávno zvládla Andorru a tamní asfaltové tobogány.

  Zpět k autům. Skutečně jsou podstatnou součástí mého života. U sportovních modelů jsem často zapracoval na výkonu, podvozku či brzdách a vždy patřily k tomu nejrychlejšímu ve své třídě, co v Čechách a občas i na světě jezdilo. Ptáte li se proč, tedy proto, že to šlo a bavilo mne to. K výkonu potřebujete mít i dobré ruce. Narodit se s nimi má štěstí jen pár jedinců, mnohé se dá ale naučit na okruzích i okreskách. A děláte li to pečlivě, časem můžete učit jezdit i ostatní. Musí Vás to bavit. Nadšení pro výkon, rychlost i vedení auta mám asi v krvi a mé děti aspoň část toho zdědily. Dosud miluji horské silničky, zakroucené okresky, nemám problém ujet 1800 km v kuse, potřebuji li to. Jezdil jsem i o dost delší trasy bez zbytečných zastávek, ale benzín či naftu je třeba doplňovat. Rekord držím s Favoritem a plným přívěsem, se kterým jsem z Turecka ujel 2480 km, či otočku v Anglii pro nový motor do Z3M, kdy trasa byla 2560 km dlouhá. Či snad cesta na Nordschleife, půldenní ježdění a cesta zpět přes Mnichov, kde jsem vyzvedl syna, to vše v supersportu - 1860 km v jeden den. Ročně jsem najel přes 100 000km a i dosud se snadno přehoupnu přes 70 000.

 Proč to vše píši? Občas se zúčastním diskuse týkající se aut, především elektromobilů. Jejich zastánci jsou většinou až fanatičtí a obhajují lži typu čistota provozu, hospodárnost, cena za kilometr či zábava spojená s nabíjením těchto aut. Hystericky napadají odpůrce elektromobilty logicky argumentující. Přestože miluji zvuk bublajícího dvanáctiválce, chrchlání ostrých osmiválců, výkon moderních šestiválců či odér hořícího benzínu a krouťák dieselového agregátu, dokážu pochopit jistou užitečnost elektrických motůrků. Jistě, některé vlastnosti elektroaut jsou famózní, třeba právě kroutící moment, zrychlení či z pohledu spalovacích motorů krátkodobou rychlost. To je ale vše.

  Žádná ,,elektrika“ nedokáže vyvolat emoce spojené s Cobrou, Jaguárem E-Type, BMW divize M, natož třeba s Ultimou GTR. Vnímám výhody malých městských elektropřemísťovadel dobíjených ze solárních panelů (děkuji, ani jedno z toho nechci), respektuji nadšení z technologického pokroku, nikomu to nevymlouvám. Ale dokud to bude jen trochu možné, budu mít nohu na plynu i brzdě výkonného auta se spalovacím motorem s nejméně 6 válci dopovanými více než jedním turbem. A veškeré hejty pitomců, kteří o mně nic neví a myslí si, že právě oni vědí o volantu nejvíce, mne nechávají klidným. Znám pár lidí, kteří skutečně umí jezdit. Žádný z nich nejezdí vysavačem a nechce se dožít konce epochy benzínových stanic. Množství dopravních omezení doplněných honem na řidiče jsou už tak otravné, že přijít i o podmanivý zvuk vytočeného spalováku by byl posledním důvodem k zahození řidičáku. Doufám, že se to za mého života nestane.

Jindřich Kulhavý