Průlet Evropou
www.inadhled.cz Občas opustit domovský přístav není na škodu. Podívat se za hranice znamená mít možnost posoudit, jak se okolí mění a je li pravda to, co se dozvíte z médií. Zatím co v Německu rychle pochopíte, že árijská rasa je značně na , a s ní i smysl pro všude přítomný pořádek, ve Francii tušíte, že místní dávno rezignovali v boji o zachování své kultury a jistého bohémského způsobu života, a tak nějak se učí žít s tím, že Afrika postoupila výrazně na sever. Vynechme však politickou situaci v zemích, kde Macron násilím utlačuje své spoluobčany a snaží se rozložit hnutí Žlutých vest, a kde Merkelová volá po dalších deseti miliónech potřebných muslimů pro oživení stagnujícího života německých žen. Pojďme na silnice.
Máte li v úmyslu překonat určitou vzdálenost přesahující denní průměry ježdění kvůli zaměstnání, kroužkům dětí a návštěvy kina či obchodního centra, většinou se na to připravíte. Cesta na hory, dovolenou či k moři bývá předem naplánovaná, do auta přihodíte pár maličkostí navíc, uděláte svačinku a vyrazíte. Samozřejmě záleží, kam míříte, ale častým směrem je právě Německo, Francie, Švýcarsko. Kdysi to byl směr k vyspělé kultuře slibující nadstandardní zážitky. Časem to pokleslo do normálu a jezdíte li tam častěji, může to i otravovat. Přesuny na dlouhou vzdálenost jsou únavné, provoz veliký a letadlo může vyjít levněji. Jen chybí určitý pocit svobody a možnost naházet si do kufru auta vše, co Vás napadne. Řešením může být malé soukromé letadélko, síť pidiletišť je docela hustá a samotný stroj nestojí tolik, ale to už je zase jiný level života. Vraťme se tedy na sinice. Jejich kvalitní sítí se pyšní Němci. Navíc je udržují v dobrém stavu a lze jim i poděkovat za to, že stále udržují možnost topit pod kotlem. Přestože se jejich vozový park mění k horšímu, pořád se ještě najde pár značek a typů schopných pohybovat se rychlostí nad 200km/hod. Takže v místech, kde je občas volněji, doprava utíká poměrně rychle. Množství kamiónů je obrovské, jejich řidiči musí být trpěliví a některým disciplína nic neříká, bohužel jde o jev spojený s logistikou zboží napříč Evropou. Občasná regulace rychlosti někdy postrádá logiku, stačí pár dlouhých zatáček a je tam stodvacítka, nicméně budiž Němci velebeni za úseky jiné s neomezenou rychlostí. I přes hustší provoz je vcelku běžné mít solidní tempo, a co je navíc potěšující, na policejní auto nenarazíte, nikdo Vás zbytečně nebuzeruje a vzájemná symbióza tak není narušena rozhlížením se po strážcích zákona.
Francie zvolila jiný přístup. Represe nade vše. Takže množství radarů rozestavených podél silnic a regulace rychlosti dle hustoty dopravy. Na dálnici limit 130 km/hod, stačí však více aut a změní Vám to na 110. Není nic nudnějšího, než jet po poloprázdné dálnici a hlídat rychlost. Na řadu poté přichází na pomoc asistenti. Takže pustíte hlídání pruhu, aktivní tempomat, spolehnete se na to, že si auto samo zrychluje a brzdí, de facto držíte pouze směr. Autonomní řízení získává opodstatnění, lepší by bylo sednout si dozadu a číst si. On to tak leckdo i dělá, jen zůstává za volantem. Je to šílené a nebezpečné, nicméně, jak už jsme si párkrát řekli, řidičská vášeň je potlačována na minimum a povinná výbava aut bude stále více zahrnovat další řidičsko-degenerativní doplňky. Jisté je, že neustálé hlídání rychlosti a radarů v obavě před následky a postihy rychlejšího tempa vytváří více náchylné prostředí pro chyby a nepozornost. Vždyť také ujet vzdálenost 500 km po Francii a dalších 500 v Německu je diametrální rozdíl. Časový, pocitový a nakonec i díky vysokému francouzskému mýtnému finanční. Navíc Frantíci své radary postavili již všude, takže nehezká monstra potkáte i na okreskách a v předměstích. Plynulost dopravy samozřejmě trpí a můžete pozorovat pohledy řidičů ostatních aut sklopené k tachometrům. Zkráceně lze konstatovat, že jezdit ve Francii je mimo jiné obrovská nuda. Někteří to pochopili a radary jsou masívně likvidované vandaly. Lze jim však jen poděkovat.
Představa ukončení výroby spalovacích motorů je pro mnohé z nás příšerná. Ujet vzdálenost přes 1000 km elektromobilem nebude na jeden zátah ještě dlouho možné, dobíjení trvající minimálně desítky minut prodlouží čas potřebný k překonání větší porce kilometrů. Podél dálnice bude odstaveno plno aut bez šťávy a rozsáhlost ploch s nabíječkami dosud nikdo nezohlednil. Naopak cestování v moderním vozu s výkonným spalovacím motorem produkujícím minimum oxidu dusíku a schopným atakovat nejen rychlosti pohybující se kolem 250ti, s dojezdem 700km na jedno tankování, je prostě vynikající. Vývoj samozřejmě nic nezastaví, ale dieselové i benzínové motory nebyly nikdy lepší a úředníci nás jich chtějí zbavit v okamžiku, kdy jsou na vrcholu. Místo nich nám vnucují něco, co má k dokonalosti daleko a neposkytuje to lepší řešení. V souladu s touto skutečností je i blížící se zvyšování cen elektrické energie. Díky regulaci její výroby a přechodu ne jiné, nám dosud asi neznámé zdroje, poletí cena nahoru takovým způsobem, že se všichni budeme divit. Pokud úředníky v Bruselu nikdo nezastaví, změní se během příštích deseti let náš život natolik, že každá vzpomínka na dieselové či benzínové auto vžene do našich očí smutnou slzu. Nejde jen o cestování na delší vzdálenost, ten opruz bude daleko větší úplně všude. Navíc se bude týkat pouze rozvinutých států, ti hloupější mají to štěstí, že k nim elektřina jen tak nedorazí. Možná se blíží doba, kdy budeme senilně vzpomínat a vysvětlovat dětem, jaké to tenkrát bylo fajn. K této situaci se blížíme mílovými kroky ve všech směrech. Bohužel i na silnicích.
J3.K