To je ale patálie, zvláště mimo město...

  Alpy však nejsou pouze Rakousko, takže směřujete li do Itálie, najedete o 300 km minimálně více, Francie, kde si zalyžujete daleko nejlépe, to už je 1200 poctivých kilometrů za volantem. Trojúdolí je perlou Savojských Alp a lyžařské tratě v něm patří k tomu nejlepšímu, co lze na světě najít. Navíc jsou Francouzi poměrně odvážní a pustí Vás do volných terénů, což přináší nevšední zážitky především těm dobrým lyžařům, pro které je jízda po pás v hlubokém sněhu nirvánou.  Zvláště tehdy, napadnul li čerstvý sníh a zároveň vše osvítilo sluníčko.  Všechny tyto krásy máte na dosah, pokud vlastníte vozidlo, které Vás tam doveze. Tomu odpovídá i provoz směrem k horským střediskům. Nekonečné řady aut se zimní výbavou uvnitř či na střechách naznačují, jak velký zájem o hory je.

  Kdo občas parkuje na parkovištích v některém z lyžařských areálů, jistě si všímá i typů vozidel, se kterými do hor lidé vyráží. Potkáte tam mnoho SUV, pickupů, dodávky, limuzíny i kombíky, občas sportovní vůz, ale objevit tam elektromobil prostě nelze. Je to vskutku pochopitelné, a to s dvou důvodů minimálně. Za prvé tam žádný jen tak nedojede. Vrátíte li se na začátek článku a překontrolujete vzdálenosti potřebné k ujetí pod alpské lanovky, má to logiku. Ani jeden to totiž na jeden zátah nezvládne. Při představě dobíjení cestou byste do Francie jeli 2 dny nejméně, což je šílená představa, navíc v nepříliš vyhřátém autě. Za druhé po příjezdu k ubytování či parkingu by bylo potřeba ihned hledat kabel, to proto, že takových šest dní stání v mrazu kolem -20°C by Vašemu akumulátoru na delším dojezdu nepřidalo a cesta zpět bez dostatečné šťávy v baterii by trvala o další den déle. Jen mezi námi, na nabíječku u hotelů a penzionů zatím zapomeňte, nic takového nikde běžně není. Vozit sebou benzínovou elektrocentrálu se jeví býti jaksi méně praktickým a už vůbec ne dostatečně ekologickým. Jistě byste nechtěli vypadat stejně, jako mechanici stájí účastnících se šampionátu e-formulí, kdy při závodech dobíjí monoposty z obřích dieselových agregátů a všichni se přitom tváří, jakoby právě spasili život na Zemi.

  Elektromobilita bude možná jednou oprávněná a teoreticky může být jistým progresem především ve velkých městech. Cesta k ní však bude ještě dlouhá a těžká. Výroba elektrické energie sama o sobě nepatří k ekologicky čisté technologii a vzhledem k tomu, že s několika málo výjimkami zatěžuje životní prostředí daleko více, než automobily se svými  spalovacími motory, jde zatím pouze o nesmyslnou snahu vnutit nám něco nového, nepraktického a nevyzkoušeného. Další komplikací je ztráta jisté nezávislosti. Benzín či naftu koupíte téměř všude, když však náhodou potřebujete jet někam, kde není, vezmete si větší zásobu. Ale co s elektromobilem tam, kam žádné dráty nevedou? Opět sebou musíte vzít elektrocentrálu poháněnou nějakým palivem.  Jistě, časem se plno věcí změní. Budou vysokokapacitní a rychle se dobíjející akumulátory, bezdrátové dálkové dobíjení, účinnější motory…a pak dojdou materiály, které budeme nezbytně pro výrobu  baterek a elektromotorů potřebovat. Nejde jen o lithium, kobalt, zinek a měď, bude potřeba i plno dalších kovů. Takže je elektrifikace dopravy krokem vpřed, nebo jde o šlápnutí vedle? Cesta na hory, k moři či třeba do savany ukazují, že vývoj vodíkových pohonů, případně jiných pracujících tak, aby rádius dojezdu byl co největší, mají v budoucnosti daleko větší perspektivu a nynější hysterie politiků je pouze pokusem dokázat, kdo tu má větší moc. Možná nás se spalovacími motory budou omezovat, asi se dočkáme podobných situací kolem paliv, jako ve filmu Šílený Max, ale můžeme si být jistí, že Alpy k Čechám nikdo nepřiblíží a vlastnosti elektrovozidel se v blízké době natolik nezlepší, abychom byli schopní podobné cesty v pohodlí absolvovat právě s nimi. Nechť jsou spalovací motory zachovány co nejdéle a normy stanovené naprosto neodbornými politiky ať vezme čert.

J3.K