Trenažery….

   Poskytují většinou prožívat v bezpečí různé situace, které mohou později v realitě přijít. Například výuku budoucích řidičů automobilů, pilotů letadel a vrtulníků, parašutistů a také kapitánů velkých lodí si bez trenažérů už nelze představit. Kdysi to bylo jinak. Nejdříve trochu teorie a poté praktická ukázka v autu či dvouplošníku, zapůjčení řízení a děj se vůle boží. Ateismus byl v plenkách, takže pomodlit a doufat, že to vyjde. A když se nepodařilo, následky byly fatální.

  Nyní má simulátor doma skoro každý a už nejde o hru na počítač. Různé xboxy, playstationy vnikly do našich bytů a domů, v kdejakém obchodním centru stojí model formule s obrazovkou a za mrzký peníz můžete závodit celý den. Ty nejlepší stroje pak najdete ve specializovaných hernách, movitější fanouškové si je pořídí domu i se závodní sedačkou. A tak můžete zaslechnout rozhovor v tramvaji, tedy pokud s ní jezdíte, za kolik mladíci zajeli kolo na Nürburgringu, koho porazili a jak by rádi zajeli rekord, případně jaká je jeho hodnota.

  Výhodou je, že si na rozdíl od reality, můžete vybrat model auta, stíhačky a vrtulníku dle svých představ. Takže třináctiletí kluci špičkově ovládají formuli 1 a v patnácti létají F16kou. Podmínky se blíží skutečnosti dle kvality a ceny přístroje a jejich nebezpečí je většinou v tom, že mládež se nenaučí uvědomit si rizika, která přijdou ve chvíli, kdy si sednou za volant tátovo auta. Náraz do svodidel nebude znamenat jen přerušení hry a odečtení jednoho života, půjde o ten skutečný a často ne jen o jeden a svůj. Také na získání citu pro vozidlo a situaci se na playstationu nedá spolehnout.

 Skuteční závodní piloti trénují na trenažérech dokonale simulujících dokonale jízdu v závodním monopostu a připravují se tak na jednotlivé závody. Vývojem hraček získali možnost naučit se nazpaměť sled zatáček, délku rovinek, částečně i chování vozu. Ale až jízda po trati jim dá kvalitní znalosti a poznání. Stejné je to v běžném životu. Nelze spoléhat na to, co umíte s volantem a kniplem na obrazovce. Reálná rána do zdi je daleko horší a bolestivější, než ta herní.  Tu zatím nikdo nenasimuloval.

  Proto je třeba brát simulátory jako dobrou učební pomůcku, zdroj zábavy, ale ne získání dokonalého umu. Nedokážete si představit, jak se rozzáří oči kluka, když jej připoutáte šestibodovými pásy do sedačky spolujezdce a vyjedete na bájnou Nordschleife a objedete s ním pár kol. I on si uvědomí obrovský rozdíl. To i přesto, že měl tendenci navrhovat průjezdy zatáčkou dle svých představ. Jednou jsem mu to ukázal a pochopil, že fyzikální síly změnit nelze. A to je podstatný rozdíl.

P.s. Autor tohoto článku trenažéry nemá rád. Pokud se nedrží přímo svého volantu, je mu fakt dost špatně. Jeho mozek a oči potřebují vnímat skutečné okolí, náklony a smyky. Jinak protestuje žaludek. Důkazem toho bylo opuštění simulátoru kdysi v autoškole se zelenou tváří a po čtyřech. Ale..to už je dávno. A omlouvám se ženám a dívkám. Prostě je to tak, muži jsou hravější, takže žijí, ženy řeší a na podobné radosti nemají...většinou buňky.

J3.K