Zkouška odolnosti většiny z nás

  Ekologové: Jejich množství se zvyšuje se schopností ždímat nejen státní rozpočty, ale s možnostmi vydírat i velké společnosti a samotný státní režim je drzost a moc stále větší. Jsou stejným problém, jako celý neziskový sektor, navíc jsou většinou i jeho součástí. Svým pocitem, že záchrana imaginárního křečka či žabičky je důležitější, než obchvat města, v němž se dusí mnoho lidí včetně dětí i díky vysokému provozu  hlučných nákladních vozů, se stávají nebezpečnými pro své okolí. Mnoho ekologických aktivistů se stalo aktivními sportovci, jejich disciplínou je být překážkou co nejvíce projektům. Nestačí již však pouze eliminovat stavbu dopravní infrastruktury, jejich celosvětovým grálem jsou zplodiny CO2, díky nimž korigují výrobu motorových vozidel. O nesmyslnosti využívání elektrické energie k pohonu automobilů při její naprosto neekologické výrobě a ztrátách při přenosu, dále problémy s výrobou, obnovou a likvidací baterií jsme již psali. Zdá se, že se hledá řešení z opačné strany. Nejdříve by mělo být vymyšleno levné a k životnímu prostředí šetrné získávání elektrické energie a až poté se zabývat jejím užitečným využitím. Stlačování různých norem k nereálným číslům je pouze tahání peněz z kapes výrobců i uživatelů. Ekologové se paradoxně nestali jen brzdou vývoje, ale jde o celospolečensky nebezpečnou skupinu, která ty kdysi nejlepší úmysly přetavila v oficiální ekoterorismus.

  Politici: Moc má občas různé příchuti. Vyšplhat nahoru znamená často použít záda jiných. Je mnoho takových, kteří jsou ochotní několikrát za svou kariéru převléknout kabát. A protože Zelení zažívají v posledním desetiletí boom, tedy naštěstí díky obrovské neschopnosti s výjimkou našich, je velmi výhodné tvářit se politicko-ekologicky korektně a terorizovat své okolí nesmyslnými návrhy. Tím jsou různá omezování rychlostí, mýta, poplatky za parkování, hry s projekty dopravní infrastruktury. Vzpomeňme si na slova šíleného Martina Stropnického o tom, že Praha obchvat vlastně ani nepotřebuje.  Právě politici nejvíce využívají své moci k tomu, jak otrávit co největší počet spoluobčanů. Dalším důkazem o pravdivosti těchto slov je arogance státních úředníků při plánování rozsáhlé údržby, jejich neschopnost koordinovat práce mezi městskými obvody například v Praze a ještě nespokojené motoristy nazvat zpovykanými Pražany, což učinila mimo město se narodivší primátorka Krnáčová. Zvůle politiků dosáhla i v automobilové sféře pomyslného vrcholu.

  Dopravní experti: Tito ,,odborníci´´  na bezpečnost  jdou na ruku politikům i ekologům. Jejich argumenty jsou logické. Bude li místo tisíců aut jezdit jedno, navíc vlastně ani jezdit nebude, ale bude stát, budou silnice volné, nikdo nebude bourat a životy chodců i majitele toho jednoho auta nebudou ohrožené. Navíc bude muset to vozidlo parkovat, takže zaplatí aspoň za místo. A když už vyjede, tedy maximální rychlostí 30km/hod, samozřejmě zaplatí za použití komunikace a na silnici bude moci přidat na 70km/hod, ovšem za tučný příplatek, dálnice poté bude znamenat další drahé zvýšení rychlosti až na 90km/hod, spokojenost na tváři se projeví u všech mimo automobilisty. To je vize dopravních znalců, kterou už začínají uplatňovat v Holandsku, ale ani Američané k ní nemají daleko, především Kaliforňané to mají těžké. Přidejme si ještě obrovské množství retardérů vznikajících na doporučení expertů a podivuhodné ticho ze strany ekologů, kterým nevadí zplodiny produkované při neustálém se rozjíždění automobilů, a máme tu další tlupu škodičů.

  Ekonomové: Vlastnictví automobilu je obrovským štěstím pro cifršpióny. Na každé jedno vozidlo připadá tolik druhů daní, že si to ani nedokážeme představit. Auta jsou obrovským zdrojem příjmů výrobců vozidel a pohonných hmot, ale nejvíce na nich vydělává stát. A nedejte se opít rohlíkem a tvrzením, že údržba silnic je vysokou položkou ve státním rozpočtu. Peněz od motoristů a na nich závislých podnikatelských subjektech nateče do pokladny mnohem více, než kolik z ní jde na dopravní infrastrukturu. A kolik lidí se na tom přiživí, to už ani nelze spočítat. Přidejte si zisky bank z úvěrů, leasingů a jistě pochopíte, jak velkou zlatou žílou motorismus je. Ekonomové by bez aut byli v koncích.

  Policie: Výkonná složka moci, je jedno, jestli státní či městská, která hlídá dodržování i těch nejnesmyslnějších zákonů, pokutuje, sbírá body, dehonestuje řidiče, kontroluje technický stav. Z měření rychlosti se stal obrovský státní i soukromý byznys, logika je zašlapána do země. Stále modernější a bezpečnější vozidla jezdí pomaleji, než kdysi. Místo aby policisté monitorovali nebezpečná místa, například obrovské výtluky, a zjednali nápravu, jsou schopni v součinnosti s politiky dotyčné místo osadit dopravní značkou snižující rychlost a k ní postavit radar. Podobné je to s parkováním. Vytvoří se parkovací zóna a jde se vybírat bez ohledu na to, že i na tomto místě máte právo zastavit a vynést věci. Než to stihnete, projede vozítko s kamerovým systémem a hned můžete očekávat pokutu. Policejní maskovaná vozidla brázdí naše silnice a odchytávají ty, pro které se radost z ježdění vzápětí změní v černou můru a 2 chyby z nich mohou udělat chodce na dost dlouhou dobu. Bodový systém přitom nevyřeší riziko zabíjení se v autech. Skuteční lumpové si do auta stejně sednou. Jde jen o to budit strach.

  Pojišťovny: Tyto ústavy jsou dalším zdrojem problémů. Každý z nás musí mít auto povinně pojištěné, mnozí přidají i havarijní a jiné pojistky. Vše běží jako na drátku až do chvíle, kdy se přihodí nějaká událost. Je třeba velmi dobře znát své povinnosti, práva a to, za co platíme. Protože jinak nám zbydou často oči pro pláč.

  Všichni výše uvedení spolupracují navzájem. Každý z nás řidičů je terčem, který nelze minout. Mít auto či motocykl znamená stát se naprosto nehájeným tvorem, na kterého směřuje denně tolik ataků, že to skoro nelze bez psychické újmy přežít. Je mnoho těch, kteří to již vzdali a přestali motorová vozidla používat. Jde o jeden z mála technických výdobytků společnosti, který se vzápětí stal obrovským zdrojem státních příjmů. Pořizovací cena se postupně stává podružnou, hledí se především na riziko měnících se zákonů a pravidel. Kam jste mohli včera, dnes můžete jet pouze za určitých předpokladů a zítra už ani to ne. A přesto se po vás chce, abyste platili, platili a platili. A také se báli. Společnost, v níž je strach principiálním nástrojem, není zdravá. A my v takovém prostředí  žijeme a…zatím i jezdíme.

J3.K