Státní svátek 28.září
Žijeme v době, kdy se pojem stát stává pro některé politiky a příznivce multikulturního světa bez hranic sprostým a nežádoucím označením místa, na kterém se narodili a z něhož vzešli jeho předkové. Napomáhá tomu několik základních atributů, které vytváří dojem, že Česká republika je přežitkem a stát je de facto něčím, co zabraňuje být součástí krásné prosperující velké Evropy. Co to ale za atributy je?
Na prvním místě je zaslepenost. Vytvořit jednotný evropský stát s centrální početnou vládou a úřadem je na rozdíl od Spojených států daleko složitější, neboť přes moře odcházeli příslušníci jednotlivých národů, ale po vystoupení na americkou pevninu vytvořili skupiny Evropanů, kteří se rozprchnuli po celé zemi a postupně nezávisle na své původní domovině osídlili jednotlivé kraje. Proto jsou již od doby svého vzniku USA multikulturní společností, kdy původní zdecimované obyvatelstvo doplnili Evropané a o něco později i černoši dovážení jako pracovní síla. V Evropě je však stále především již po několik století neměnné původní obyvatelstvo, ke kterému v bývalých námořních velmocích přibyli migranti z dlouho vysávaných kolonií. Francie, Holandsko a Anglie tak svou multikulturní společnost budují už mnoho desetiletí a sklizeň ovoce této činnosti je bohatá a neradostná. Ostatní státy s čerstvou výjimkou sociálně vystylovaného Švédska přijímajícího každého, kdo do něj vstoupí a má černou pleť, případně korán v ruce, a Německa, v němž si především Turci dlouhodobě vytváří vhodný prostor pro vznik vlastní kolonie a na pomoc jim jdou nyní statisíce Afričanů, jsou většinou stále domovem především původních obyvatel. Jakékoliv spojení naprosto povahově i ekonomicky rozdílných národů se může stát důvodem k rozpoutání nevraživosti a lokálních válek. Uvědomme si nesnášenlivost Katalánců a zbylých Španělů, či dlouhodobé neshody v Belgii. A to je v jednotlivých státech, nikoliv na platfotrmě jednotné Evropy.
Druhým atributem je neznalost historie. Každý velký celek v Evropě doposud trpěl vždy zásadními problémy, které vedly k jeho zániku. Geopolitické zájmy centra se vždy rozcházely s realitou jednotlivých oblastí, rozdílná ekonomická výkonost a kulturní vyspělost se projevovala v nevraživosti hospodářsky úspěšnějších vůči těm, které zůstávaly ve vleku. Opět je třeba připomenout rozdílnou mentalitu jednotlivých národů. Slované mají daleko ke Germánům, lidé žijící v Itálii jsou jiní, než Seveřané. V minulosti docházelo e střetům daleko častěji, než nyní. Promícháním národů nepotlačíte jejich identitu i náturu a přijdou chvíle, kdy se to projeví více, než bude milé. Africké národy a ty z Blízkého východu mají naředit a rozmělnit složení Evropanů a napomoci k rozpadu jednotlivých států, ale obrovské riziko plynoucí z jednotné víry příchozích a jejich spojení s již usazenými muslimy pak povede k islamizaci Evropy, nikoliv k jejímu rozkvětu a prosperitě. Jde o systematickou hru s ohněm, který nás sežehne.
Ekonomická naivita je třetím atributem. Žádný průměrný Afričan nikdy nebude výkonnějším a chytřejším, než průměrný Evropan. Po žádné stránce s výjimkou umělecké činnosti, sportu, množení se a násilného chování. Uvědomit si tuto skutečnost je možná pro pravdoláskaře složité, nicméně chceme li vyspělou společnost, kterou jsme dosud měli, je třeba navázat na historicky prověřené postupy a pokračovat v nich. Snaha změnit za každou cenu chod společnosti povede k jejímu rozkladu a předání vlastního území méně schopným národům, jejichž vztah k domovu je nulový, úcta k hodnotám žádná, ochota přijmout pokorně pomoc a být za ni vděční naprosto nemyslitelná. Zatím jsou to Evropané, kteří pracují, vyvíjí se a dřou na to, aby uživili nově vpuštěné nájezdníky, jejichž pracovní a sociální morálka je na spodní hranici možné stupnice.
Česká republika má bohatou historii, byly doby, kdy její panovníci a králové patřili k nejmocnějším vládcům světa a každý se s nimi radši dohodnul, než by riskoval svár a následky. Byla i horší období, kdy jsme byli porobeni a stali se vazaly jiných mocných. Ale vždy jsme byli významným středem Evropy, který dokázal odolat mnoha nástrahám. Být Čechem je zároveň poctou, odměnou i důvodem k hrdosti. Možná už nejsme slavní válečníci, kterých se svět obával, ale také nebuďme těmi, kteří se vzdají své svébytnosti a zatratí svůj domov. Nespoléhejme na Kalouska či Hermanna, kteří nás prodají za pár eur, nevěřme Schwarzenbergovi či Babišovi, kteří sami neví, kam patří, nenaslouchejme Jourové a Niedermayerovi s Pospíšilem, ti patří do Bruselu a nechť tam i zůstanou. Jsme Češi, tato zem nám patří a je naší povinností ji zvelebovat. Ani nynější rozdělení společnosti níhladem na covid-19, roušky a existenci pandemie z nás nesmí udělat zvířata nenávoistně stojící proti sobě. Vyžeňme ty, kteří naši zemi rozkrádají, a udělejme z ní opět ráj na zemi. Je tak krásná, že si to zaslouží. Svatý Václav by jistě spokojeně pokýval hlavou.
Jindřich Kulhavý
