Bobathův koncept

  O to víc smekám před rodiči, kteří se rozhodli dát na boj proti přírodě ( tady jde o nadsázku, jelikož ne vše je možné) a jsou schopni svojí pílí a nekonečnou trpělivostí vrátit své dítě po těžké a náročné cestě do normálního a plně funkčního stavu. Pro ně je to návrat do života těžký, ale vykoupený velkou mírou trpělivosti a láskou, kterou nahradit nikdo neumí. O to více se linou slzy do tváře, když se ukáže i malinkatý pokrok a díky bohu za to.

  Proto mne zaujala moc metoda manželů Bobathových, kteří v padesátých letech vzbudili naději, že včasnou terapií bude možno zmírnit stupeň závažnosti klinického obrazu cerebrální parézy. Patologicky zvýšený svalový tonus při mozkové paréze by mohl být snížen pomocí reflexních inhibičních poloh. Co si pod tím představit?

   Manželé Bobathovi vycházeli z toho, že u dětí se stejným typem parézy se vyskytují přes drobné odchylky obdobné patologické vzorce motoriky a držení těla. Znalost těchto vzorců a jejich vývoje dovoluje terapeutovi čelit dalšímu vývoji abnormálního pohybového vzorce dříve, než se u dítěte zautomatizuje. Patologická schémata jsou potlačována, aby se umožnilo vytváření schémat normálních - např. chybně řízené postavení kloubů je změněno na normální funkční postavení, takže je pro dítě jednodušší se vzpřímit a udržet rovnováhu. Kromě toho se mohou s dítětem cvičit pohybové vzorce, které potřebuje, aby mohlo provádět určité aktivity, které jsou pro ně sice zatím neproveditelné, ale žádoucí nebo v jeho vývojovém stadiu smysluplné. Tak lze zabránit tomu, aby se u dítěte nahrazovaly chybějící pohybové vzorce funkcemi méně postiženými nebo nepostiženými, a tak se dlouhodobě ještě více narušoval jeho motorický vývoj.

  Důležité přitom je, že Bobathův koncept, který byl od čtyřicátých let vyvíjen nejprve při léčení mladistvých a dospělých se získanými poruchami motoriky (např. po záchvatu mrtvice), nevychází z pevného schématu "normálního" vývoje (lezení, stavění se, chůze apod.), kterým musí každé dítě přísně chronologicky projít.

   Mnohem více staví na dnešním pojetí výzkumu mozku, podle něhož má CNS vlastní strategie, vybudované také na informacích, které v průběhu času dostane z okolního světa, aby se mohla naučit nové pohyby nebo způsoby chování - zvídavým chováním, pokusy a opakováním se vštěpují flexibilní strategie jednání, a vývoj tak pokračuje vpřed. Tento vývoj může být narušen časným nebo pozdějším poškozením senzomotoriky (soubor nervových procesů, jimiž jsou mimo jiné měněna smysly vnímaná podráždění v pohybové impulzy).

   Úkolem léčení je pak pomoci dítěti naučit se pohybům, o něž v současné době usiluje, ale následkem poškození jsou pro ně ztížené. Když tedy dítě různými pokusy signalizuje, že by se chtělo posadit, ale samo to nedokáže, dostane se mu návodu, jak toto své přání splnit. Přitom myslí terapeutka i rodič jako dítě. Rozhodující je tedy momentální přání dítěte, a ne například to, zda posazování se odpovídá jeho vývojovému stupni.

  Znalost normálního vývoje se všemi možnými variacemi je však přesto důležitá, abychom mohli analyzovat chorobné aspekty vývoje hybnosti a jejich působení na motorické učení. Dále je třeba zjistit, na jakých schopnostech lze stavět a jakými léčebnými strategiemi je možno dosáhnout zlepšení a vyrovnání motorických poruch nebo alespoň zabránit jejich zhoršování.

   Pro optimální léčení, jež je postaveno na stále znovu přezkušovaném nálezu, musí být splněny tyto 3 předpoklady:

   1. Nepostradatelné k tomu, aby se dítě mohlo stimulovat k učení pohybových vzorců, je jeho" centrální bdělost". To znamená, že musí být schopno dialogu s terapeutem, musí se soustředit, aby mohlo reagovat na podněty potřebné k podpoře motorického učení (t.j. dotýká se a je dotýkáno, pohybuje se a je jím pohybováno, vnímá různé zvuky apod). To vše má vést k jeho motivaci. Jen v případě, že je možná tato motivace a dialog mezi terapeutem a pacientem, lze dosáhnout cíle Bobathova konceptu, totiž uchopit a zesílit vlastní aktivitu pacienta, a tím ho pohnout k vlastní odpovědnosti a samostatnosti.

  2. Aby se u dítěte s poškozením mozku dosáhlo co nejvyšší míry samostatnosti a schopnosti rozhodovat se, stojí v popředí terapie jednání, jež se vztahuje ke každodenním situacím. V hodinách terapie jde vždy o výkon, o který dítě jeví zvláštní zájem, ať už je to sezení, pohyb vpřed či oblékání a svlékání, nebo se jedná o zadávání úkolů, k jejichž plnění potřebují rodiče speciální pomoc a vedení, t.j. např. komunikace, jídlo, péče o hygienu nebo nějaký přesun (např. od stolu do postele nebo nastoupení do auta).

   3. Je třeba samozřejmě přihlédnout vždy také ke stáří a vývojovému stupni pacienta, neboť v terapii jde o každodenní situace, v nichž u malého dítěte jsou na prvním místě v učení spontánní pohyby, zatímco u školního dítěte snaha ovládnout své pohyby vůlí, a dosáhnout tak seberegulace. Abychom tedy zajistili především u pacientů s těžkým kombinovaným postižením vitální funkce jako je dýchání či vyprazdňování a kromě toho také hygienické návyky a přijímání potravy, podporovali samostatnost dítěte v každodenním životě a zabránili kontrakturám a deformitám kloubů, jsou formulovány specifické terapeutické úkoly, které se v praxi částečně překrývají a částečně doplňují: - fyzioterapeutka upravuje například držení těla a udržení rovnováhy dítěte v každodenních situacích s cílem pohybu vpřed ("změna místa") - ergoterapeutka podporuje učení v oblasti jemné motoriky a kognitivních procesů, např. poznávání souvislostí, pozornost při srovnávání různých věcí, zpočátku při hře, později při psaní. V logopedii jde o podporu dýchání, hlasu a artikulace kvůli zlepšení komunikačních schopností, kromě toho do této oblasti spadá také přijímání potravy. Intenzívní výměna zkušeností a informací o příčinách a vývoji motorické poruchy dítěte, stejně jako o jeho pokrocích, je tedy nutná nejen na rovině rodič-terapeut, ale také mezi zástupci různých oborů.

   Jen tak je možno poskytnout individuální podporu a vedení, které jsou zaměřeny na konkrétní dítě a jeho problém. Kdyby to, co jsem Vám popsala, nestačilo, existují různé formy kurzů a knih. A jelikož sama vím, jaké je těžké najít silu a podporu ve svém okolí co se týče nemoci, a to mluvím o fyzických, jsem tady a kdykoliv poradím. Ráda ukážu, jak se Bobath koncept cvičí. Jde o hru bát se není čeho. Přeji Vám krásný den a úsměv na tváři nikdy nikoho nezarmoutil. I když vím, že článek je provázen smutkem a rozpaky.

  Případné dotazy a žádost o pomoc směřujte na emailovou adresu info@inadhled.cz

   Zuzana Žůborová