Syndrom vyhoření

   Byl plný energie, nápadů a snů. Šel za jejich uskutečněním tak dlouho, až si začal uvědomovat úspěchy, výhry, jejichž četnost klesala a poznání, že ne vše je tak snadné a často vedené spory o svých postupech a myšlenkách narážející na nezájem nadřízených jej dovedlo do stavu vyčerpání a netečnosti. Jeho restart se zdál nemožný a návrat do normálního života byl náročný, nakonec naštěstí úspěšný.

   Syndrom vyhoření jako první popsal americký psychonalytik Herbert J. Freudenberger v roce 1974. Je však zřejmé, že se tento stav u lidí zajisté vyskytoval už i dříve. Jde o celkové mentální a citové vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem a postihuje nejčastěji lidi pracující v oborech jako je zdravotnictví, školství a sociální práce a manageři velkých společností. Tedy odvětví, která vyžadují každodenní mezilidský kontakt. Syndrom vyhoření se liší od deprese a únavy tím, že z počátku postihuje pouze pracovní oblast (ostatní oblasti lidského života nejsou alespoň zpočátku zasaženy). Postupem času však může dojít právě k rozvoji deprese či chronické únavy. Hlavním varovným signálem syndromu vyhoření jsou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce.

   Syndrom vyhoření není nemoc, ale spíše psychický stav objevující se často u lidí pracujících v profesích, které vyžadují každodenní mezilidskou komunikaci s plným nasazením a vysokou výkonost. Často jde o jedince neustále bojující s arogancí, leností a neodborností. Jde o duševní stav popisovaný jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí. Dále jsou přítomny pocity naprosté beznaděje a bezmoci a celkově postiženému chybí radost ze života. Příznaky můžeme rozdělit do tří oblastí: Tělesné vyčerpání se projevuje chronickou únavou, problémy se spaním, nedostatkem energie, svalovými bolestmi, pocity tělesné slabosti, nemocností. Únava v případě syndromu vyhoření je spojená s pocity viny a selhávání. Psychické vyčerpání se odráží v negativních postojích k sobě i k okolí a projevuje se změnou dosavadních životních postojů. Psychicky vyčerpaný člověk je cynický (bezohledný), negativistický, pesimistický, odmítá změny, nechce nic nového a přestává si věřit. Často se objevují poruchy soustředění a zapomnětlivost. Psychicky vyčerpaný člověk jakoby říkal: „Dejte mi všichni pokoj!“ Jeho život a práce přestávají mít svůj smysl, mohou se objevit i sebevražedné myšlenky. Emocionální vyčerpání se projevuje tím, že se člověk vnímá citově vysátý, cítí prázdno, pocity beznaděje, bezmoci, už nechce být empatický, vyhýbá se lidem a uzavírá se do sebe. Pomalu se vytrácí radost z kontaktu s lidmi. Rodinu a přátele přestává vnímat jako zdroj radosti a uspokojení, reaguje podrážděně a znamenají pro něj další přítěž.

   Jak se syndrom vyhoření vyvíjí? U syndromu vyhoření se jedná o dlouhodobý plynulý proces, při kterém lze popsat pět typických fází. Fáze nadšení je období, kdy pracující zpočátku překypuje elánem a energií. Je ochoten pro svoji novou práci mnohé obětovat. V práci nachází uspokojení a naplnění, a proto dokonce zapomíná na své koníčky a volnočasové aktivity. Fáze stagnace je typická tím, že počáteční nadšení opadá a jedinec začíná zjišťovat, že ne vše je tak ideální, jak si původně myslel. V této fázi se také objevuje potřeba vykonávat volnočasové aktivity. Fáze frustrace nastává ve chvíli, kdy jedinec začne pochybovat nad smyslem své práce. Tyto pochybnosti jsou nejčastěji založeny na špatných zkušenostech s nespolupracujícím klientem nebo nadřízenými. Fáze apatie přichází po delší době frustrace a je přirozeným východiskem z pocitu frustrace. Pracující již vykonává pouze nejnutnější povinnosti a svoje zaměstnání považuje za pouhý přísun peněz pro obživu. Fáze vyhoření je posledním stádiem a u pracujícího jsou již viditelné příznaky syndromu vyhoření. Je to období emocionálního i tělesného vyčerpání.

   A co léčba jako taková? V některých případech může pomoci „pouhá“ změna našeho prostředí či zdravotní dovolená. Jindy je nutná návštěva psychologické ambulance. Stejně tak je ale možná potřeba hospitalizace pacienta včetně nasazení léků. Konkrétní podoba léčebného programu tak vždy závisí na stupni obtíží. Samozřejmě i u syndromu vyhoření platí, že čím dříve se s problémy začne něco dělat, tím méně stanovená léčba bude zasahovat do života nemocného. Dobré je tak začít celou situaci řešit již ve fázi stagnace, kdy jsou vyhlídky na zbavení všech problémů vůbec nejlepší. Páteří léčby syndromu vyhoření je nepochybně psychoterapie. V jejím rámci tak člověk postižený popsanými problémy spolu s psychologem odhaluje způsoby, kterými se jeho pracovní vytížení proplétá s ostatními dimenzemi života v podobě, jež v důsledku znemožňuje další fungování. Spolu s léčbou psychologickými prostředky se nabízí i možnost zvládání syndromu vyhoření prostřednictvím podávání speciálních přípravků. Se syndromem se velice často pojí také pocity ztráty orientace ve svém vlastním životě, či úplné absence představ o jeho dalším směřování, které v mnoha případech ústí v depresivní potíže. V tomto případě tak ošetřující lékař může přistoupit k doporučení léčby antidepresivy. Ty zároveň v dnešní době nepředstavují výraznější důvod k obavám. Patří k bezpečným přípravkům s naprostým minimem vedlejších příznaků.

   Každému ze srdce přejeme včasné rozpoznání příznaků a následující včasnou psychoočistu ve stylu vlastního uvědomění, dále potřebnou radost ze života a mnoho pracovních úspěchů. Zkuste nebrat ten život až tak vážně, to je často ta jediná prevence a nejlepší možná léčba, pokud už se k tomuto onemocnění dostanete na dostřel.

Z.Z