Život s ebolou nablízku
Po třech měsících v Evropě jsem se vrátil do zpět Libérie. Celkem napjatě jsem očekával, co se zde změnilo a jak to vlastně ve skutečnosti vše je.
Místní bezpečnostní opatření se nijak moc nezměnila, povinné mytí rukou desinfekčním prostředkem před každým vstupem do společných prostorů, maximálně 5 lidí v taxi, ale zato v místní hromadné dopravě je celkem narváno. Každá první sobota v měsíci je Národním dnem úklidu a nárazově se opakuje Národní den modlení za konec eboly (to fakt nevím, zda zabere). Jelikož jsem v každodenním kontaktu s místním obyvatelstvem, dokážu si vytvořit celkem reálný obraz stavu věci, který není ovlivněn médii. Z mého čistě subjektivního pohledu to není až tak zlé. Pokud se dodrží opatření a lidé budou trošku přemýšlet, z ebola bude brzy jen špatná vzpomínka. Přesto je velmi nutné být na pozoru. Při posledním návratu, jsem z letiště jel rovnou na Bulovku a radost tam ze mě neměli. Naštěstí to byla jen těžká otrava jídlem.
Na druhou stranu z ekonomického hlediska mám dojem, že kruh se brzy uzavře a země, pokud nebude dostatečně finančně podpořena, musí zákonitě zkolabovat. Odliv cizinců je patrný ve všech směrech, hlavně v restauracích, hotelech a supermarketech, které mají vymetené regály, jako u nás před 30ti roky. Ceny potravin a nápojů zůstaly na přibližně stejné úrovní, jako před mým odjezdem, ale palivo výrazně zlevnilo. Což mne těší. Samozřejmě mám obavu z nákazy, ale na druhou stranu je třeba více konat a méně dramatizovat.
Jiří Vybíral
