Rocker Miloš Dodo Doležal:… se svobodou a demokracií nejsme schopni se plně vyrovnat !
Rozhovor s muzikantem o víceméně zcela nehudebních věcech? Pokud to dotyčný má v hlavě náležitě srovnané, proč ne?! Zpěvák, kytarista, skladatel a producent Miloš Dodo Doležal je rozhodně tento případ. Osobnost za všech okolností s jasným, byť ne každému příjemným a někdy až vyloženě kontroverzním názorem. Ostatně posuďte sami.
Co tě vedlo k rozhodnutí podpořit občanské sdružení Imperativ tím, že věnuješ výtěžek z prodeje trička s tvým motivem na projekt vzdělávacích zájezdů dětí do komunistického lágru Vojna u Příbrami?
Jsem rád, že můžu být součástí něčeho smysluplného a že jsem součástí projektu, který ti lidé dělají zodpovědně. Navíc jsem se nikam netlačil. Když mě někdo o něco požádá, rozhodnu se, jestli to chci udělat nebo ne. Snažím se být prospěšný, pokud je to v mých silách, i mimo hudební scénu.
Každému by se mělo měřit stejně.
Myslíš si, že má v dnešní době smysl bojovat proti extremismu, speciálně pak proti tomu levicovému, když komunisté jsou regulérní a nikoliv bezvýznamnou součástí politické scény u nás?
Nevím, jestli bojovat je to pravé slovo. Myslím si, že česká společnost není extremistická. Možná je extremistická slovně, ale ne skutkem a činy. Sdělovací prostředky mají tendenci upozorňovat na jakékoli extrémní činy naší společnosti tak, jako by to byl největší a každodenní problém. Dění v naší společnosti je sdělovacími prostředky vůbec zhodnocováno podstatně extrémněji, než si ty projevy zaslouží. Já se trošku pozastavuji nad nevyvážeností přístupu k pravicovému a levicovému extremismu. Na jedné straně je policie schopná na koncerty pravicových hudebních skupin, které hrají v uzavřených prostorách pro poměrně malou společnost několika desítek fanoušků, poslat několik stovek policistů, kteří mají přiložené uši na okenních tabulích a poslouchají texty a jsou připraveni v případě závadnosti do těchto prostor vtrhnout. Na straně druhé je levicový extremismus na 1. máje před svými fanoušky, kterých jsou řádově tisíce, policií ochraňován. To je asi zásadní schizofrenie, kdy to, co je levicově extrémní, je považováno za neškodné a to, co je pravicově extrémní, za životně nebezpečné. Zatím jsme se nebyli schopni s demokracií a svobodou projevu jako společnost v tom přístupu k extrémním projevům zleva i zprava vyrovnat. Osobně bych byl pro to, abychom svobodu projevu měli zanesenou v Ústavě – tak, jak by to v demokratickém a svobodném státě mělo být. A postihovat ne slova, ale činy, a pokud možno spravedlivě. Když se podívám do historie, pravicově extrémní činy byly u nás historicky odsouzeny, zatímco u levicových extrémních činů tomu tak prostě není. Nejde o ten trest jako takový, ale o společenské odsouzení činů a skutků levice v našem státě. Čím více budeme pravičáky potírat a levičáky ochraňovat, tím hůř dopadneme.
Jaký ty jsi měl nejhorší či nejbizarnější zážitek s bývalým komunistickým režimem?
Samozřejmě jsem cítil, že určité věci nejsou ideální, ale ve svém věku jsem vůbec nevěděl, jak přispět k tomu, aby se změnily k lepšímu. Chtěl jsem dělat hudbu a v podstatě až do mých třiadvaceti, kdy došlo ke zhroucení komunismu u nás, jsem se věnoval hlavně hudbě a všemu, co s ní bylo spojeno. Heavymetalové hnutí, kterého jsem byl součástí, bylo poměrně svobodomyslné, a i když se to může zdát někomu stupidní, vyznávali jsme hodně prvků a projevů svobody, kterou jsme ze západní hudby cítili. Samozřejmě, že jsem zažil policejní zátahy s policejními psy, bití našich fanoušků obušky a jiné projevy, které byly pro tu dobu běžné. Ale až po revoluci jsem se postupně dozvídal o perzekuovaných lidech, kteří skončili za své názory v kriminálech nebo jim jejich životy byly jinak komplikovány a mařeny. Měl jsem to štěstí, že komunismus padl, když mi bylo 23 let. Opravdu si nedovedu představit, že bych s přibývajícími lety v komunismu vydržel. Zřejmě bych volil emigraci. Honba za penězi je cesta do pekla
Před několika lety jsi vystoupil na koncertu proti totalitě pořádaném Imperativem. Podpořil bys třeba i volební kampaň nějaké strany či jednotlivého kandidáta, nebo jsi striktně toho názoru, že umělec by se neměl do podobných záležitostí „montovat“?
Podpořit politika, či nějakou stranu, je úplně jiná záležitost. V politice bych podpořil kandidáta, který by se mi názorově líbil a stál bych za ním i za stranou, kterou reprezentuje. A pokud bych to udělal, udělal bych to zdarma. Myslím, že lidé, kteří se podílejí na prezentaci politických názorů proto, že jim někdo zaplatí, nehrají čistou hru. Platí to i pro politiky samotné, kteří nelobbují pro dobro země, národa a lidí, od kterých jsou zaplaceni, aby vedli stát dobře k prosperitě a svobodě. To, co říkám, můžou být vzletné a naivní fráze, ale pokud se člověk jako bytost považuje za nejcivilizovanější projev na planetě, tak by se neměl chovat hůř než zvířata. Jak říká můj kamarád farmář: Ta kráva ti nikdy neřekne, že ti to mlíko nedá... Zatímco v lidské společnosti je podraz jeden z častých způsobů komunikace. Politici při volebních kampaních vymýšlejí slogany, o kterých vědí, že je v podstatě nikdy nemohou splnit. A možná se o to nikdy ani nepokusí. Ale pokud jim to zajistí hlasy, je to podle nich v pořádku. Díky globalizaci a celkové informovanosti je propojení politiky celosvětové a tak jako se česká politická reprezentace za komunismu otáčela směrem k Moskvě, dnes se otáčí k Bruselu a Washingtonu. Myslím si, že spousta lidí žijících v této zemi cítí, že 90 % politiků tady není pro ně, ale pro hájení zájmu zahraničních zájmových skupin. Možná by i samotní politici mohli namítnout, že nastavený systém je zajetý a změnit se nedá, ale myslím, že svět jako takový se bude muset postupně vrátit k nějakým hodnotám, které byly funkční a historicky prověřené. Že honba za penězi bez jakýchkoli ideálů je cesta do pekla pro celou civilizaci. V takto nastaveném systému, kdy je volič v podstatě skoro vždy svými politiky podveden, nevidím nutnost nikoho podpořit. výkřik Politici při volebních kampaních vymýšlejí slogany, o kterých vědí, že je nikdy nemohou splnit.
Text: Petr Korál Foto: Miloš Dodo Doležal
P.S. Děkuji Milošovi za souhlas se zveřejněním tohoto rozhovoru na našich stránkách www. inadhled.cz. Monika Scherlinzky