Rozhovor s muzikantem Janem Vytáskem

Dle Tvého životopisu se muzikou živíš, ale zdá se, že prorazit není snadné. Co vše musí mladý umělec udělat, aby se prosadil?

Záleží jen, aby si v sobě srovnal co je v pohodě a co je už „za čárou“… Hudbou se sice živím, ale jako „zaměstnanec“ v luxusním tělese hrajícím především akce pro velké firmy a soukromé párty. Takový živý juke box. Z vydělaných, slušných peněz pak dotuji autorskou tvorbu, která nevydělává, nebo jen málo. To je ten kompromis. Ale co je třeba udělat to nevím. Kdyby ano, už bych byl asi podstatně známější J.

Plno hvězdiček vzešlých z televizních show zazářilo a zmizelo. Málokterá z nich si prošla tak dlouhou cestou, jako Ty. Přesto jsi částečně pořád na začátku. Neštve Tě to?

Super otázka na tělo. No, štve mě to méně než před lety. Ideály obrousil čas. Byl by to asi zmar, kdybych mohl v sedmnácti nahlédnout do budoucnosti a viděl, že roky práce a obětí nepřinesou to co jsem chtěl. Ale dnes se to snažím brát tak, jak to v Čechách je. Navíc, nikdo mě v tom nedrží. Je to moje volba. To ale neznamená, že jsem se s tím smířil. A pořád na sobě pracuji, stal se z toho návyk, styl.... A kdo ví? Třeba jednou…

 
Nemají až příliš mnoho vliv na posluchače výběry z komerčních rádií?

Jednoznačný vliv. Je to česká absence odvahy, jen kopírujeme osvědčené. Jedno, dvě rádia určuje playlist ostatním a z podprůměrných písní se stávají hity jen neustálým omíláním. Ono totiž hit vzniká i tím, že si lidé píseň spojí se svojí emocí, se svým prožitkem. A pokud budu na svých prvních rande poslouchat např. píseň „Nonstop“ od Michala Davida (a to nemyslím nijak proti Davidovi), chtě-nechtě k ní budu mít vztah, bude to můj hit, moje vzpomínka, můj stroj času. To je veliký aspekt „hitovosti“. Díky zkostnatělosti českých rádií se hodně dobrých interpretů a kapel stalo revivalem sebe samých, protože pouští jejich songy z osmdesátých a devadesátých let, ačkoli už se třeba posunuli a nabídli by i kvalitnější vyzrálejší současnou muziku. Nikdo jí ale nechce-a to se bavíme o hvězdách. Když pošlete do rádia píseň a 100 Vašich fanoušků pošle mail s přáním, aby jí zahráli, třeba paní Wronková odepíše jen jednomu a nestane se opět nic. Takhle to zatím bylo všude až na pár vyjímek. Dříve byla jistá šance v regionech - za mě např. Český rozhlas Hradec Králové, Proglas, Kiss. Jenže rádia se slučují pod vedení z Prahy a sám moderátor, dokonce ani programový ředitel (!) si neprosadí když zahraje sám něco o své vůli, protože v tom na něj vlítne šéf a zeptá se ho: „Proč to hraješ? Kdo to tlačí?“. Takhle se to stalo nedávno na dvou známých stanicích. Protože už nějaké lidi znám, nebo jsem pro ně hrál, nebo mě viděli na koncertě, vznikne sem tam alespoň rozhovor…Slyšel jsem i něco o stanovené částce, kterou musíte zaplatit za rotaci na vedoucí nejmenované stanici písně-stejně jako za reklamu. To Vám ale nikdo nepřizná. Ale snad jsou i vyjímky. Doufám…

Neustále vidíme na obrazovkách stejné tváře. Připomíná to skoro hudební mafii. Souhlasíš?

Tomu slovu se snažím vyhýbat. Té scéně říkám „orloj“. Ale geograficky jsme větší vesnice. Každý zná každého a „trh“ na počet obyvatel-konzumentů je malý rybníček. Je to ve všech odvětvích. Velká část úspěšných podnikatelů jsou bývalí komunisté s kontakty a kapitálem, nebo jejich potomci a známí, velká část naší vládnoucí garnitury rovněž… Takže jak by to mohlo být jinak i v hudbě? Jak by se to mohlo změnit? A zase-sází se na jistotu-na nostalgii. Ale do budoucna je to krátkozraké.

Takže tak trochu vysilující boj s větrnými mlýny?

Ano. Ale pokud jste srdcem rytíř, nic jiného Vám vlastně nezbývá. Jen si občas lížete rány…

K Tvé tvorbě-Máš poměrně široký záběr, co máš ale skutečně nejradši?

Kritici-ti kteří se opravdu zajímají o hudbu a nedělají to jen pro profit z „nálepky“ kritika-moje skladby často přirovnávají k Bryanovi Adamsovi. Což je asi nejvíce definující. Je to melodický pop-rock v základu, ale v minulosti jsem prošel od belcanta po rock’n’roll, takže nerad „škatulkuju“… Mám rád prostě dobrou písničku, starou školu McCartneyho, Adamse, Bon Jovi, a podobně…

Jsou pro Tebe podstatnější texty, nebo radši melodie?

Obojí je důležité. Texty jsou nositelem verbálního sdělení-a pro mě je hudba především o sdělení, o emoci. A melodie zase tu emoci říká jiným nadpozemským způsobem. Obojí musí spolu „ladit“, obojí je stejně důležité. Je to harmonie ingrediencí, podstatná pro vše podstatné v hudbě i v životě.

Album Ženský kalendář byl nápad, který uskutečňuješ. Je mnoho jmen, takže plno písniček. Kde lidi seženou Tvé cd? A kde najdou nějaké klipy? Ty prodávají písničky nejlépe.

Moje cd je k sehnání na mých stránkách www.janvytasek.com v sekci diskografie. To je hlavní, autorizovaný zdroj pro všechno. Ale brzy chci cd prodávat přímo. Zjišťuji, že na některé české prodejce není spoleh a já nechci nikoho odradit složitostí „systému“, když už si chce desku zázrakem koupit J. Nejjednodušší je ale přijít na koncert. Tam mám vždycky nějaké s sebou. Všechny klipy, videoblogy a podobně dávám na YouTube – takže www.youtube.com/janvytasek. Odkaz je i na mých stránkách.

Budou i nějaká vystoupení na živo? A pokud ano, kde?

V minulém roce to bylo cca 97 vystoupení. To docela ujde, ale bohužel to byly ze 2/3 soukromé párty. Potřeboval jsem teď pauzu, ale v budoucnu jistě budou. Nejlepší je občas mrknout na www.janvytasek.com/koncerty. Tam jsou termíny.

Máš další plány? Co Tě opravdu láká?

Upřímně, teď to bude 24.2. 20 let od jednoho koncertu na který vzpomínám. A když probírám ta léta tehdy a teď, můj jediný plán je najít jakousi rovnováhu. Žil jsem jen tím, kde se dá hrát, s kým, jak, kam se dostat, co nahrát. A pokud se Vám to nepovede-a mně se to zatím nepovedlo, poznáte, že si to musíte především užívat. A žít i něčím jiným, mít i jiné zážitky než z dodávky, hraní nebo ze studia. Vrátil jsem se i ke sportu, k motorce a podobně a snažím se to více vyvažovat a ono je to lepší.  Naštěstí, když si položím otázku, co bych dělal, kdybych měl peníze a mohl pracovat jen pro radost-tak vím, že bych dělal to samé. A co mě láká? Chci pořád to samé:Aby lidi poslouchali moje písničky a chodili na koncerty. Klišé, ale pravda. A časem chci zase více cestovat-zahraniční festivaly a tak. Ono totiž pokud jste dobří, je paradoxně mnohdy snazší dostat se na zahraniční festival než třeba na Benátskou noc…

Máš dost známých v branži, podaří se Ti ty kontakty zúročit?

Ano. To je příjemné zadostiučinění, když si získáte respekt Vašich idolů. Ale v kariéře Vám to málokdy pomůže. To byl případ Petra Jandy, který mě chtěl jako předskokana Olympicu na turné. Od něj to bylo skvělé gesto, ale jeho manažerka pak všechno zazdila vymyšlenými nesmysly „že pořadatelé chtějí jenom Olympic“… Zbyl z toho jediný koncert, který jsem musel zaplatit… Naštěstí to bylo „jenom“ 5.000 zvukařovi, který řekl, že pokud mu je nedám, tak nás nenazvučí a vymyslel si story o dalším pultu, který musí zapojit a tak dále. Ve finále jen posunul mikrofony od aparátů Olympicu k našim…a pak zpátky. Zbyla z toho pachuť. Dobrý koncert, dobrý záznam pro životopis na web…to je ale všechno. Ale jasně, často to bývá, že se kapelám platí za to, že Vás vezmou „před sebe“, jen nevím, proč to musel shrábnout zvukař… Na obranu Petra musím ale říct, že on sám ode mě nikdy nic nechtěl a několikrát jsme vedli i příjemné rozhovory, kdy se dělil o zkušenosti.

Mojí desku má doma Eric Martin z Mr.Big. Psal mi, že se mu líbí. Přesto jet jako předskokan Mr.Big?-to se asi nestane. Někdo by taky musel vymyslet jak se to zaplatí. Když byl Eric solo v Čechách, pořádající agentura mu „přidělila“ Gábinu Gunčíkovou (opět nic proti Gábině-naopak). Tihle lidé mají jiné starosti než se na někoho ohlížet a předskokana by jim chtělo dělat hodně lidí. A pokud to finančně či jinak podpoří jejich koncert, tak je to jistě priorita.

Peter Freestone, bývalý asistent Freddieho Mercuryho, kmotr mého alba a troufám si říct známý/přítel zkoušel asi dva kontakty v Londýně s deskou Lost And Found, ale taky to kdesi usnulo… Člověk si musí uvědomit, že ve světě je opravdu spousta talentovaných lidí a manažery zajímá především rychlý zisk. Takže je to spíše loterie. A pokud máte nějakou hrdost-a to je můj hendikep-nebombardujete maily, neprosíte, nepřipomínáte se každých pár dní. Tyto lidi berete jako přátele a nechcete to tím zkazit. Nechcete, aby si mysleli, že je berete pouze jako prostředníky ke slávě.

Ale je jistě příjemné, když někdo, koho znáte z dokumentů o slavných skupinách, na které jste koukali jako malí, když ten někdo najednou sedí u Vás na zahradě a pije s Vámi kafe… To je velké zadostiučinění…

Inadhled drží palce a přeje Ti co nejvíce úspěchů do další tvorby. A rozhodně doufáme, že o Tobě ještě hodně uslyšíme.

Děkuji Inadhledu. Kdo ví. Důležitá je vždy především dobrá hudba a dobré koncerty. A pokud bude publiku sympatický chlápek, co si na nic nehraje a říká často věci tak jak jsou, tak o mě třeba uslyšíte více… Sice asi ne z rádií a celoplošných médií, ale zaplaťpánbůh máme internet a stále je možnost hrát třeba v kempech nebo na náplavce, kam můžou lidi přijít na koncert… Na mě je pak především to, abych je pak přesvědčil, aby chodili čím dál více a častěji. 

Otázky kladl J3.K