Tulák s fotoaparátem v ruce… Martin Lukač

  A v tom je jeho kouzlo. Zachytit ten správný okamžik. Setina vteřiny může být někdy dost dlouhá a během ní může vzniknout neopakovatelný záběr, který má sílu, energii, o mnohém vypovídá. Má-li ale tohle všechno snímek mít, nesmí jeho autorovi chybět pokora a skromnost, výborný pozorovací talent a umění čekat. A tohle všechno Martin má a umí. Posledních deset let jsou jeho věrnými pomocníky fotoaparáty a vybavení od značky Canon, ale nebylo tomu tak vždycky. Samozřejmě, na začátku je vždy starší a jednodušší, přesto však model, který vám navždycky zůstane v srdci…

  Svůj první fotoaparát značky Corina dostal Martin v deseti letech od rodičů. Každý, kdo propadl omamnému zvuku cvaknutí spouště a sklopení závěrky ví, jak slastné jsou první pokusy o zvěčnění čehokoli a seznámení se s kouzlem zachycení okamžiku. Je to jako s první láskou. Zůstává hluboko v paměti po celý život. Začal pomalu pronikat do tajů tohoto „umění“. Nadšení a touha byla tak silná, že se sám učil hrát se světlem, úhlem pohledu a vnímat detaily, momenty přes objektiv a přenášet to na fotografie. Martin šel dál. Po absolvování základní vojenské služby se odstěhoval do Prahy, kde se usadil natrvalo a žije zde dodnes. Většinu života pracoval jako manažer, ale zavřený celé dny v kanceláři moc aktivní a uspokojující činnosti nevyvinul.

  Zásadní zlom v jeho životě přišel spolu s několikaletým působením v pražské ZOO, kde mohl tuto svou vášeň uplatňovat na zdejších zvířatech. Zachytit ten správný okamžik – výraz – detail v pohybu, to byla velká zkušenost. "Tady jsem si uvědomil," vzpomíná jedenačtyřicetiletý fotograf, "že chci být volný, chci začít objevovat a zvěčňovat všechno kolem nás, že se chci toulat s fotoaparátem v ruce. Uvědomil jsem si, že nechci zůstat do konce života na jednom místě, lákalo mě pohnout se dál. Byla to obrovská výzva. Dal jsem v práci výpověď a rozhodl se pustit do něčeho nového. A bez studií a bez kurzů jsem začal naplno fotit život kolem sebe. Jen srdcem, tak, jak to vidím a cítím..."

  Martin žije v Praze již dvacet let a stále objevuje nová krásná a oduševnělá zákoutí. "Miluju Prahu, protože je stejná a jiná, víc je ale jiná, nabízí tolik tajemství, tolik nádherných objektů, tolik inspirace." Úplně nejraději má Staré Město, kde je atmosféra pro focení úplně hmatatelná. Staré a křivolaké uličky, starobylé štíty domů, pouliční lampy a život všude kolem. Praha dýchá směsicí historie a spojení světových kultur. A mezi tím vším krásná Vltava, zdobená klenbami mostů. Každou vteřinou nabízí jiný příběh... I proto vznikla Martinova spolupráce s komunitou Miluju Prahu, která je otevřená všem, kteří se chtějí bavit o tom nejzajímavějším, co se v Praze děje. "Spolupráce s Miluju Prahu mě baví, protože je pro mě zdrojem inspirace, mám tady možnost porovnání práce podobně zaměřených fotografů, jako jsem já a nabízí široké veřejnosti nádherné záběry s jedinečnou atmosférou!" Fotí rád a stále, nefotí ovšem jen pro sebe. I když má ke svým snímkům velmi hluboký vztah, milerád je zaprodá, protože ví, že mohou udělat radost i někomu jinému… Oblíbené motto: Všechny krásné fotografie se ještě nedávno dělali z negativů v temné komoře, takže až uvidíš ve svém životě tmu, máš jistotu, že krásný okamžik se teprve připravuje... . druhý text: Jsi tulák po Česku, který fotí hlavně pro radost.

  Kde bereš tolik času?

  Svou dceru Viktorku, které je dnes 16, mám od malička u sebe na víkendy. A vymýšlej, co s ní budeš dělat! V Praze chodit pořád na pískoviště, to nejde. Máme to tak nastavené, že ji v pátek vyzvednu, v sobotu jedeme na výlet a v neděli se válíme, učíme, relaxujeme. Pořád někde cestujeme, někdy ji to baví, někdy ne. Dokonce chviličku i sama fotila, jednu dobu i točila na kameru. Ale ona to se mnou není až taková zábava, jsem bručoun. Jdeme, já každých deset metrů zastavím, koukám se, kde co je. Tak to raději spojíme s výletem, někam na hrad nebo zámek, aby i ona z toho něco měla. Hodně lidí mi píše, hlavně děvčata, že by chtěly jít na toulky za fotkami se mnou, ale já odpovídám, že je to jak rybaření. Zábava pro jednoho. Až v poslední době občas beru k nočním toulkám kamaráda Marka ze Slovenska, který také fotí, a to je docela fajn, protože v noci je to někdy nebezpečné. Když stojím ve 4 ráno s foťákem a stativem na Karlově mostě a okolo se trousí opilí cizinci, není to nic veselého. Někdy jsou ty chvilky docela horké. Láká mě udělat pár fotek třeba v žižkovském tunelu, ale tam asi nevyrazím sám. Já nejsem člověk, který by se něčeho bál, ale přeci jen batoh s vybavením, který nosím s sebou, nestojí pár tisícovek.

  Podle čeho vybíráš lokace?

  Teď už spíš koukáme, kde jsem nebyl, mám republiku sježděnou křížem krážem. Nedávno třeba u mě byla operní zpěvačka Markéta Mátlová, budu ji fotit na novou desku, tak jsme vymýšleli, kde by to bylo nejlepší. Pustila muziku a já jsem procházel záběry, hledal jsem, kde bych si ji uměl představit. Googlil jsem si různá místa a najednou mi vyskočil nedostavěný most u Zruče nad Sázavou z roku 1939, v zatopeném údolí. Luxus. Fakt luxus. Tak jsem sedl do auta a vznikly zajímavé záběry. Stejně tak se snažím objevovat i nová místa – nebo alespoň úhly pohledu - v Praze, i když to je hodně těžké. Ty fotky pak prezentuju na různých portálech, převážně sociálních sítích, a tak mám pro sebe alespoň nějakou reklamu.

  Baví tě fotit lidi, tváře a jejich výraz, koho zajímavého máš v archivu?

  Z těch známějších Janu Doleželovou, Lucku Šoralovou, Jitku Sedláčkovou, Katku Brzobohatou, Ondru Soukupa, Marka Vašuta, Dana Bártu, Nightworky, Otu Baláže a jeho novou kapelu, atd. Pak třeba Gábinu Partyšovou, chodíme společně s dětmi do ZOO a máme hromadu krásných obrázků z reálu. Většinou ale na portrétech zachycuji běžné lidi, kteří v 80% ještě nikdy nestáli před objektivem, o to zajímavější práce to je, když neví, jak se postavit, tvářit, jen by rádi pár obrázků na památku. Velký adrenalin je focení zápasníku MMA v ringu, kde není moc čas přemýšlet o úžasném záběru, skvělé kompozici, ale co nejvěrněji zachytit někdy jen několikaminutový souboj. Naopak oddychové focení je toulání po greenu, přírodou a noční toulky, ale asi nejvíce zajímavé, zábavné a hlavně upřímné je focení dětí – budoucích herců a dabérů, pro castingovou agenturu a nakonec největší miláčci z dětského domova v Trnové u Plzně.

  Jak moc fotky upravuješ?

  Sahám do nich většinou jen tím nejnutnějším způsobem. Samozřejmě, že nenechám někomu na tváři pupínek, ale snažím se zasahovat co nejméně, mám rád přirozený vzhled. Dokonce neumím příliš pracovat s photoshopem, a ani se to moc učit nechci. Bojím se, že když se to naučím, budu pak upravovat obličeje stejně jako ostatní. Vyžehlené, luxusní, úžasné, posazené do ještě luxusnějšího pozadí – ale to přece není ono. Jednou jsem fotil Gábinu v zoo a tehdy mi ještě Pepa vyčítal, že jí jsou vidět vrásky. Ale ona je přece má, vždyť je to hezké. Je jí 35, nemá vyžehlenou pleť, ale přitom vypadá sexy, hezky, přirozeně krásná. Někdo s reálnou fotkou má ale velký problém. Například mě teď mě oslovila jedna půvabná playmate, která by chtěla fotit na osobní blog, a říkala na rovinu: „Fotíš krásně, ale na promo fotografie já potřebuju někoho, kdo profesionálně retušuje.“ A to je přesně ono, pak otevřeš Playboy a modelka má stejnou pokožku na stehně jako na tváři, ale bohužel, je to trend, se kterým nic nesvedeme, lidé to tak chtějí vidět, ačkoli realita je zcela jiná a mladým děvčatům se to musí pořád dokola vysvětlovat, aby si neničily život dietami - zkrášlováním, dopady jsou strašné !

  Martine, ty celkem zapadáš mezi většinu fotografů, pro které fotografie není obor, který jsi vystudoval, k focení jsi se prostě dostal...

  Já myslím, že je to dobře. Škola sice dá nějaké základy, ale na druhou stranu může omezit hledání vlastní cesty, stejně tak jako různé workshopy, které moc v lásce nemám. Jsem samouk a pořád hledám... Jak jsi se tedy dostal k focení? Fotil jsem od mala. Táta byl učitel na základní škole v Rynolticích, dělal fotky pro místní školu a já jsem s ním už jako dítě chodil do terénu i do fotokomory, což mělo své kouzlo. Pak jsem toho na nějakou dobu nechal a naplno to vypuklo, až když jsem pracoval v ZOO, jako manažer. Spadalo pode mne vše, co vydělává peníze. Parkoviště, restaurace, suvenýry, vláčky, tak moc času nezbývalo. Celý život jsem ranní ptáče, všichni chodí do práce na devátou, já tam byl už před sedmou. Nebaví mě spát, proto asi ty noční toulky. A právě v ZOO se to rozjelo naplno. Do té doby jsem fotil vždycky s nějakým obyčejným foťákem, a tehdy jsem si pořídil první zrcadlovku a začal fotit zvířata, nejen rekreačně. A co se těmi fotkami dělo dál, publikoval jsi je někde? Ne. Fotil jsem vždycky hlavně pro sebe, na facebook a na svoje webovky. Pražská ZOO jako taková měla vždycky svého fotografa, já fotil ve svém volném čase. Když jsem tam potom skončil, oslovili mě z brněnské ZOO, abych pro ně fotil. To ale ve finále nedopadlo pro mě nejlépe: Nafotil jsem sérii fotek, které vyšly v médiích po celé ČR, dokonce v Bildu, ale jako autor fotografií byla uvedena ZOO Brno. Toto je velmi oblíbená činnost bulvárních médií, která vykrádají fotky na sociálních sítích, bez následného uvedení autora, přitom je to vlastně naše jediná reklama a to je smutné. Nedávno mne ze zoo oslovili opět, představovali by si ale fotky zadarmo, jen za reklamu. To je přesně současná doba: Všichni by nejraději bartrovali nebo rovnou měli všechno gratis. Kamarádovi nabízeli například za focení kurz švédštiny, ten nám ale složenky nezaplatí! Zvířata mě bavila a baví pořád, dělal jsem hlavně jejich portréty, nemusejí se retušovat ani nijak moc upravovat. Lidi jsem začal fotit proto, aby se mi nějak vrátily náklady, protože technika, kterou používám, je velmi drahá.

  Jak jsi tedy postupoval, co se týče techniky?

  Můj první foťák měl značku Corina a dostal jsem ho od táty, když mi bylo 10, byl to takový dětský přístroj. Pak jsem měl různé poloautomaty, automaty, až jsem se dostal ke Canonu. Nejprve jsem si koupil nějakou tisícovku, ale jak postupuješ, tak ti to nestačí, nyní nejvíce používám Canon 7D a vybavení ateliéru nejčastěji nakupuji ve Photon Europe. Když se dnes podívám na šest let staré fotky, zdají se mi hrozné, ale je to praxí a hlavně pořád se zdokonalující technikou, kterou postupně pořizuji. Prožil jsi loni v Tróji, kde bydlíš, na vlastní kůži povodně, měl jsi komplet zatopený celý byt. Jak to přežilo tvé vybavení? Uplavalo mi tam všechno včetně pračky. Na zahradě jsme měli dva metry vody. A doma taky. Foťáky to naštěstí přežily v pohodě, měl jsem je schované. Když bylo jasné, že voda bude stoupat, přijel kamarád s autem a odvezl mi první várku. Když se vrátil podruhé, odvážel sousedům mrazáky a lednice ze sklepa – a potřetí se tam už nedostal. Přitom to nejprve zatopilo jen příjezdovou cestu, na vodu jsme čekali další dva dny a doufali, že hůř už nebude. Foťák a důležité věci jsem si stihl hodit k sobě do auta a odvézt to na konečnou autobusu, která je nahoře kousek od domu. Tam se s auty nastěhovali všichni domorodci od nás od vody a policajti nám to hlídali. Chodil jsem se tam i převlékat, když mě voda po 3 dnech pustila z domu, přelezl jsem po skále, rychle se zajel osprchovat, nabrat zásoby a zpět do vlhka, kvůli nájezdům rabujících. Foťáky tedy měly štěstí, ale ostatní vybavení bytu a ateliéru zahučelo komplet, tak začínám téměř od nuly. Díky starostovi MČ P7 Trója mi byl i zdarma přidělen na dva měsíce pokoj v domově důchodců, abych se měl kde večer vysprchovat a v suchu vyspat, když jsme likvidovali následky povodně.

  Kde jsi se naučil teorii, kterou k tomu potřebuješ?

  Něco jsem vyčetl, něco málo mi poradili kolegové, ale jsem tvrdá palice a rád si dělám vše po svém. Nenávidím manuály, když si koupím foťák, tak radši budu cvakat tak dlouho, dokud mi to nepůjde, praxe dělá své. Pro tebe je hodně důležitý facebook, objevuje se tam spousta tvých fotek.

  Jakou tam máš zpětnou vazbu?

  Pro mě je to ideální forma prezentace. Když dám fotky na svůj web www.martinlukac.cz , nikoho to nebude moc bavit, aby si tím listoval celý den. Když je ale postupně vypouštím na facebook, vidí to hodně lidí a já doufám, že si někdo zakoupí obraz nebo se objedná na focení. Překvapivě je někdy celkem jedno, jestli dám nějakou super fotku, nebo jen okamžitý nápad. Mám tu zkušenost, že největší úspěch má rozmazaná fotka z mobilu. To není ani momentka, momentka je hezké cvaknutí z nějaké chvíle, nevyžehlená, s atmosférou. Facebook je virtuální svět, kde se pohybují lidi, kteří často nežijí v realitě, je tam také spousta fejkových profilů, no a pak my, normální, kteří chtějí sdílet zážitky či legrácky, nebo třeba potřebují kontakty na práci. Často říkám, že facebook je nebezpečná zbraň. Ale já jej nemít během povodní, zblázním se. Byl jsem tehdy tři dny zavřený v zatopeném domě, nejeli tam ani policajti na lodi kvůli kořenům ve vodě, a tehdy byla pro mě komunikace přes facebook velká psychická pomoc. Ale na druhou stranu se potvrdilo to, že jde jen o virtuální realitu. Napsal jsem status, měl jsem obratem 300 lajků a slibů s finanční, hmotnou i fyzickou pomocí, ale pomoc mi nakonec přišlo pouze pár kamarádů, kteří ani nepsali, prostě se sebrali a přijeli.

  Uživí tě focení?

  To úplně ne, je to drahý koníček, ve kterém se moc neumím prodat a ani netuším, jestli se vůbec někdy vrátí vložená investice. Jen zařízení ateliéru stálo statisíce a objektiv, který bych si např. přál na focení zvířat stojí 300 tisíc, což si normální smrtelník nemůže dovolit. Nyní hledám stabilní, dlouhodobou práci, chodím na různá výběrová řízení, rozesílám desítky životopisů, ale většinou bez „kamarádů“ není šance, doba není ideální. Ačkoli jsem celý život pracoval na manažerských postech, dělal bych cokoliv kromě obchodního zástupce a realitního makléře, klidně osobního řidiče předsedovy vlády Potřebuju mít nějaký základ, zázemí, abych si mohl dál hrát s obrázky.

  Myslíš, že bys dokázal fotit pro bulvár, kdybys dostal nabídku?

  Měl jsem takovou nabídku a bylo to v době, kdy by mi to hodně pomohlo, ale nemám to rád, nemám na to žaludek. Jsem docela stydlivý a neuměl jsem si to představit, jak čekám někde celou noc v baru, až někomu vykoukne bradavka, lem kalhotek a já to zachytím, aby se v tom mohli lidi pitvat dle smyšlených článků v tisku.

  Jaké máš plány na svá další cvakání?

  Zařizuji nyní nový ateliér v Pštrosovce, po sedmi letech se přesouvám z Troje. Bylo to tam krásné, je to taková vesnice v Praze, ale voda může přijít (a přijde) kdykoliv a nebude to lepší. Moje plány tedy hodně souvisí s novým ateliérem v centru. Už mám poptávky na focení, nové projekty, tak snad se to rozjede. Baví mě dělat portréty, náznaky do půl těla a stínové akty. Celou postavu často nesnímám. Občas přijdou modelky a mají na focení dvacatery boty. Že prý si to berou vždycky, tak to ke mě nemusí. Pro mě je nejdůležitější výraz obličeje. Fotím prostě tak, jak to cítím a jak mě to baví. Můj životní sen je však focení v Africe. Měl jsem už nějaké nabídky, dvě ztroskotaly na lidech a financích, a tu třetí do Kamerunu jsem na podzim musel zrušit kvůli operaci dcery Viktorky. Mám už připravené trasy, přesné rozpočty, vymakané do detailu, které jsem předkládal, aby si bylo možné udělat představu. Je to plán asi na šest týdnů, ale ani já sám jsem dlouho netušil, kolik to stojí peněz. Ale věřím, že to jednou vyjde a najdu spřízněnou duši, sponzora, na jackpot ve Sportce už nějak nevěřím!

  Tento rozhovor uveřejňujeme se souhlasem Martina Lukače. Jeho fotografie jsou přílohou mnoha článků na našich stránkách a my jsme mu nesmírně vděční za možnost přinést Vám pohled jeho očima na svět kolem nás. Martine, děkujeme.