O feminismu a emancipaci

Ona se usmívá a přikyvuje všemu, co on říká, a on jí opakuje, jak je krásná a jaké má štěstí, že našel tak skvělou ženskou. A ona obdivuje, jak je chytrý a schopný, a říká si, jaké má štěstí, že si našla někoho, kdo se o ni tak dobře postará. Ona je zkrátka emancipovaná a on touží po silné nezávislé ženě.

Vedle toho však v naší společnosti potkáme i jiný, o dost vzácnější druh. Ony opravdu žijí svůj život podle svého s plnou zodpovědností za veškeré své činy a mužskou společnost sice skutečně nepotřebují, ale užívají si ji, protože ví, že svět bez opačného pohlaví by zdaleka nebyl tak příjemný; nemluvě o intelektuální stimulaci, kterou mužský pohled na svět nabízí — zkuste si představit třeba jen pár měsíců, kdy se všechny hovory točí kolem ženských témat! Stejně tak si žijí podle svého i zástupci mužského pohlaví tohoto druhu. A protože jakýkoliv přívěšek — byť sebekrásnější — jednoho dne zevšední a ztěžkne, vyhledávají někoho, kdo na nich jednoduše viset nebude a jehož krása se nad plotnou nebude den ze dne vytrácet a měnit v cosi okoukaného.

Ona se usmívá a přemýšlí nad vším, co on říká, a také dodává svůj — třeba opačný — názor. On jí opakuje, jak krásně se s ní povídá, a je rád, že má tak chytrou a schopnou partnerku, díky níž se sám posouvá dál. A ona si říká, jaké má štěstí, že našla někoho, kdo se o sebe dokáže sám postarat a jehož společnost jí otevírá nové obzory. On by se neodvážil označit ji za feministku a ona by nikdy nepoužila argument emancipace. Slova feminismus a emancipace oba považují za termíny, které mají své opodstatnění v učebnicích historie a sociální antropologie, ale v současné společnosti nejsou ničím, čím byste někomu zalichotili nebo čím byste se samy chlubily.

Jenže pak se stane, že se setkají zástupci těchto odlišných druhů. V osobním životě to není problém, nikdo vás nenutí se s kýmkoliv, kdo nevidí svět tak jako vy, stýkat. Ale v profesním životě to začíná zavánět komplikacemi.

Shoda okolností tak přivede k jednacímu stolu na jedné straně tři mladé pohledné ženy, které se v historickém procesu emancipace probojovaly až na jeho samý konec, a na druhé šest méně pohledných mužů, kterým se ohromně líbí emancipované ženy, aniž však tuší, že historický proces zrovnoprávňování pohlaví vůbec kdy v minulosti započal. Ony přichází s logickými argumenty a jasnými cíli, které věcně prezentují. Oni si je prohlížejí jako ve výloze a s povýšeneckým rádoby laskavým úsměvem na rtech a hluchýma ušima dokola opakují cosi, co nemá hlavu ani patu, ale zato spoustu sebevědomí a testosteronu. Oni vědí, že ony nemohou chápat to, co se na jednání řeší. Ony chápou naprosto přesně, co se řeší, a chápou také to, že oni vědí, že ony chápat nemohou. Ony mluví tak, jak by mluvily s mužskými zástupci svého druhu. Oni poslouchají tak, jak by poslouchali zástupkyně toho svého.

Navzdory několikaměsíčnímu úsilí vázne jednání na mrtvém bodu. Možností řešení se moc nenabízí: buď ony přijmou ke své roli ještě roli jejich a udělají si vše samy, což se nezdá být zrovna realistické vzhledem k tomu, že v procesu schvalování takového postupu a během jeho realizace hrozí vážné riziko, že se setkají ještě s dalšími zástupci tohoto druhu, anebo přistoupí na model komunikace druhého druhu, pěkně se obléknou, nalakují nehty, vytáhnout rudou rtěnku a začnou přikyvovat, zatímco druhá strana stolu se nadšeně pustí do práce po svém. Jenže není pak ve výsledku lepší zůstat na mrtvém bodě?

Není střet těchto dvou druhů ve skutečnosti samotnou prapříčinou stavu naší společnosti, která ne a ne se vymanit buď ze stagnace, nebo se naopak uzdravit z řady svých neduhů?

Jana B.