Důvěra

 Jak všichni víme, její získání si je někdy velmi náročné a ztratit ji je možné někdy pro maličkost, jindy i neprávem. Ve vztahu dvou sobě blízkých lidí je ta ztráta bolestná a její znovunavrácení často nemožné. Někdy je však její absence patrná již v počátku a vztah i přesto postavený na tak chatrných základech nemívá dlouhou budoucnost. Na druhou stranu je však třeba říci, že neposkytnutí důvěry a neustále podezřívání, případně kontrolování toho druhého jen proto, aby bylo slavnostně vyřčeno…já to věděl, věděla…, je naprosto kontraproduktivní a může často vésti k naprosto záměrnému kontra a přímo k předložení důkazů o vlastním pochybení na zlatém podnosu. A odchodu s úsměvem.

  Také konspirace za zády jednoho z partnerů, potažmo ohánění se důvěrou a následným náznakem vydírání, to vše bývá poměrně častá záležitost a bohužel, také degradující toho, kdo podobnou taktiku považuje za správnou. A odveta je většinou daleko urputnější. Mnohé z výše uvedeného platí i v podnikatelských sférách. Zde jsou však dopady finančně náročnější a na druhou stranu lidsky předpokládatelnější a stravitelnější.

   V prostředí tvrdé konkurence má důvěra méně místa, na její pozici nastupuje spíše obezřetnost a také umění přijmout ránu a zároveň ji ustát. Bohužel, protože právě zde je její existence velmi potřebná a její nedostatek je důsledkem pirátských způsobů a touhy po snadném zisku. A je jedno, myslíme li mezi subjekty, nebo snad ve vztahu obchodník zákazník. V politice o důvěře především u nás nemůže být ani řeč. Netvrdím, že všichni zástupci lidu námi volení jsou nedůvěryhodnými, ale těch 5-6% z nich pro svou práci pozitivně zapálených image politiků opravdu jen těžko vylepší. Jak vidíte, slovo, které je tak často používané, je neméně často zneužité.

   Bohužel musím konstatovat, že směřujeme k uložení posledních zbytků důvěry do muzea a jednou ji budeme ukazovat za tlustým sklem potomkům našich potomků a říkat…kdysi mezi lidmi byla, ale to už je dávno. A oni si budou muset dávat pozor na každého, kdo se k nim přiblíží. Jako divá zvěř. Chceme to?

  A ještě maličkost a dodatek k výše uvedenému. Já osobně neznám ten pocit,že bych k někomu měl 100%ní důvěru a ani nečekávám, že by ji měl někdo ve mne. Člověk je tvor omylný a právo jej soudit má málokdo. Nevidím nikomu do hlavy, nesnáším velká očekávání a po životních zkušenostech bojuji za sebe, ještě za děti, i když vím, že už umí lecos lehce přibarvit. Ale věřit plně ženě, manželce, kamarádovi, obchodnímu partnerovi?

   Tak naivní jsem býval kdysi, teď už beru život jen podle výsledků. A jsem ochoten přistoupit na kompromis i v otázce důvěry, protože nemám velká a nereálná očekávání. To mluvím i o tom, komu bych svěřil klíč od trezoru, nebo snad pásu cudnosti partnerky. Protože vím, že tím jsem mu dal 50tiprocentní možnost mne obejít a to je safra dost. Takže jen tam, kde nutně potřebuji mít jistotu, že mne nikdo neobejde, tam jsem sám, jinde jdu do všeho s přiměřeným rizikem a počítám s tím. Sorry, ale je to tak.

J3.K