Honička

  Kruci, to je zase provoz, měli jsme opustit domov o pár minut dříve. Celou cestu si říkáme, proč ti lidé lezou za volant, když neumí jezdit, proč vytváří zácpy? U vchodu do vzdělávacího institutu letmý polibek na čelo s přáním úspěšného dne a myšlenky už směřující k pracovním povinnostem. Tak takto nějak vypadá normální začátek dne v mnoha rodinách. A koloběh pokračuje, rychle do práce.

   Někdo se hned řítí ke konvici s horkou vodou, snídali všichni, na mne už nezbyl čas, jiný zapne soustruh, počítač, případně letí na poradu k šéfovi, nebo naopak usměrnit činnost podřízených. Přichází sprint okolo vytváření hodnot. Zde už určité rozdíly být mohou, má čas na cigárko, jiný stihne dopolední tenis, znám managery, kteří si svačinku prodlouží na obejití devítky na golfovém hřišti. Ale jsou i tací, kterým oběd nic neříká, protože se zastaví poprvé až kolem 16.hodiny, to jen proto, že potomek od školy volá….kde Tě mám, už jsme skončili?

  Přejete si, aby už konečně jezdil domů samostatně. Možná máte štěstí a trénink má hned za svou sportovní školou, ale pokud ne a vezete ho za jinou zálibou přes celé město, skáčete u svého zaměstnání do auta a vydáváte se šnečím sprintem v koloně směr vzdělávací ústav. Nakládka, převoz, vykládka a hodina a půl času, nemá cenu jet domů a zpět. Nakoupíte, obvoláte, co jste nestihli a na pár minut, možná v mrazu, nebo dešti vydechnete při pohledu na trénující děti. Honem se utíkej převléci, jedeme domu. Vařit nestíháme, koupíme něco cestou…ne, Mc Donald ne.

  Jste doma, je 19 hodin, co teď? Najíst? Vykoupat? Udělat úkoly? Polož ten tablet, ještě musíš připravit tašku. Fajn, je devět večer. Nikde jsem zatím nemluvil o praní, žehlení, údržbě domu, aut, zahrady, zábavě. Na to máme naštěstí víkendy. No…pokud nemáme těch dětí více a nejsou li moc aktivní. Protože jinak to je …rychle zabalit, ráno začíná turnaj 500km od domova, jojo, v neděli odpoledne končí. Příjezd i o půlnoci, táto musím zítra do školy? Musíš, já vím, že se chceš sportem živit, ale může se stát cokoliv, tak ať nejsi blbý.

   A je tu pondělí ráno. V garáži stojí sportovní auto, no…letos téměř nevyjelo, zatím co rodinná limuzína se málem přetrhnula při plnění svých povinností. Lyže jsou vhodné tak k implantaci do plaňkového plotu, o jarních prázdninách mají soustředění s klubem, kola začínají reznout v domečku na zahradě a letní dovolená se zkrátila na 11 dní, protože více prostoru mezi koncem školy a začátkem sportovní sezony prostě nebylo

  . A tak nezbývá, než se těšit na dospělost potomků a jen si tak přemýšlím, co budu dělat s tím volným časem, když budu úplně utavený z toho, jak jsem své tělo i ducha likvidoval předcházejícím shonem a napětím. Možná sednu konečně do útulné kavárničky, o které jsem roky snil a….umřu. Ale upřímně…ten život za to i tak stojí. Jo, a abych upozornil, mám dvojčata. A k samostatnosti ještě pár let zbývá.

J3.K