Komu patří děti?

  Samotné těhotenství je řehole. Nastávající rodičku tak sužují různé problémy. Rostoucí bříško se rozhodně podepisuje nejen na její postavě, dochází i k jiným zdravotním komplikacím. Rostoucí plod si bere svou energii ze své matky, takže dochází k fyziologickým změnám napříč celým jejím tělem. Kazící se zuby jsou jen jedním z případů, navíc je třeba si uvědomit, že devastace ženy probíhá specificky a liší se u každého jedince. Některá se se vším popere s úsměvem, jiná považuje těhotenství za téměř smrtelnou nemoc a neobejde se bez všemi způsoby vyžadované péče.  Přitom kdysi bylo mateřství daleko více součástí běžného života a rodičky byly vystavovány mnohem většímu riziku včetně smrti při samotném porodu. Ne každá měla možnost asistence porodní báby a zachování hygienických standardů značně pokulhávalo za dnešním servisem v porodnicích. Kdo sní o romantice středověku, měl by si toto uvědomit.

  V těhotenství a při samotném příchodu dítěte na svět je to tedy žena, která nese břímě v podobě fyzické a psychické zátěže včetně mnoha rizik a konečné bolesti. Je třeba si toto uvědomit a poděkovat každé z těch, které podstoupí celý tento proces a ještě dokážou být milé a po překonání všech problémů spojených s narozením dítěte se zároveň opět stanou obdivovanými bytostmi dělajícími svět krásnější. Přestože trend posledních let je naprosto odstrašující a řada žen se především kvůli budování kariéry rozhodla prožít život bez toho krásného zážitku, kterým je slyšet slovo mami pronesené vlastním dítětem, naštěstí stále jich existuje většina, které si nedokážou představit svůj život bez toho, aby ignorovaly volání přírody a rozšláply biologický budík ve svém těle. A pokud to udělají, je velmi pravděpodobné, že se z nich stanou arogantní a panovačné osoby, které místo pohlazení syna či dcery zkouší ovlivnit život všem kolem sebe z pozice političky. My muži si vždy budeme vážit těch, pro které je mateřství nejen úděl a soubor povinností, ale zároveň neskutečné množství lásky, odříkání a milosrdenství.

  Až do této chvíle lze vnímat ženu jako hlavního strůjce života a role muže zdá se být nepodstatná. Jistě, v první fázi rodičovství předal genetickou informaci a poté 9 měsíců trpí s ženou. Změny jejího chování jsou jen jednou částečkou toho, co muž prožívá. Dříve ho čekaly další povinnosti. Musel připravit zázemí pro vznikající rodinu, ochraňovat místo, v němž partnerka čeká na příchod dítěte a samozřejmě o ni pečovat.  Po narození potomka se přidávají složitější úkoly, takže z pozice ochránce se posouvá zároveň do role živitele. Přestože moderní doba oběma rodičům situaci ulehčuje, už nehrozí nájezdy sousedního kmene (tedy pokud nesousedíte s Německem, tam je to vždy nejisté), nehrozí tolik fyzického násilí a místo lovu se jde do samoobsluhy, i nadále jsou vyživovací povinnosti a shánění finančních prostředků většinou právě na muži. Přidejme k tomu i starost o náležitosti kolem bydlení, opravy domu, také organizaci různé přepravy a v neposlední řadě vytváření prostředí, ve kterém se matka s dítětem nachází. Postupně s rostoucím věkem potomka vstupuje muž do výchovy a stává se nedílnou součástí života malého človíčka. Natolik, že je láska tohoto krásného stvoření rozdělena naprosto stejným dílem mezi oba rodiče, poměr se může lišit u každého jedince.

  V případě rozchodu partnerů se řeší většinou dvě věci. Majetek a děti. Majetek je často složitý problém, jeho vznik je závislý na mnoha faktorech, záleží na době, kdy se začal hromadit a také na tom, kdo jak svými schopnostmi k němu přispěl. O tom tu není třeba polemizovat, bylo by to na samostatný článek. Děti si většinou nárokuje žena a argumentuje tím, co vše musela protrpět, aby se stala matkou. Přestože otcové toto vnímají a chápou, doplácejí tak na hříčku přírody, která je z podobných možností vyřadila, jde o nespravedlnost. Vztah k dětem si totiž utváří i oni a to pouto je neméně silné, než mateřské.  Přirovnání k automatu, které bylo nedávno zaznamenáno, je trefné. Když dáte desetikorunu do automatu a dole vám vypadne kelímek s kávou, komu patří? Je ta káva automatu, nebo toho, kdo investoval 10 Kč? Podobné je to s dětmi.

  Rozchod dvou lidí, které spojují jejich dřívější okamžiky lásky, z nichž vznikl život, si musí navzájem vyjít vstříc. Zneužívat postavení matky při vysvětlování toho, jaký je táta hajzl, když chce odejít, je velmi krátkozraké zvláště tehdy, když právě on by za své děti i dýchal, kdyby to bylo třeba. A stejně špatné je dehonestovat mámu, když má táta náhodou v lásce dítěte navrch. Děti rodičům nepatří. Jsou tu proto, aby zpočátku dělaly radost, poté držely prapor lidského rodu, aby se samotné staly jednou rodiči. Je třeba je vychovávat k lásce a naučit je vnímat rozdíl mezi tou mezi partnery a mezi rodiči a dětmi. Partnerská často skončí, to je dáno přírodou v nás. Ale ta mezi dětmi a rodiči by měla být nekonečná. Kdo se to snaží změnit, je zakoukaný pouze sám do sebe a není schopen širšího vnímání. Děti nejsou majetek, děti jsou štěstí.

J3.K