Monika Kalábová a její zastavení - Chtělo se mi plakat. Chtělo se mi plakat i smát.
Stál mezi dveřmi a s dětským úsměvem žadonil o přízeň. Nedospělý muž, který mne několik měsíců „bezelstně“ miluje. 30 růží jako důkaz lásky a slibu, že nikdy nebude žádná jiná. A já, hloupá, snad naivní opět otevírám dveře a náruč. Znovu a zase do nekonečna opakující se scéna . Zpětné zrcadlo mi říká, že jsem byla snad přímo nepříčetná. Zbavená smyslů? Ne!
Odcházím, tak jako každý den do práce a s sebou vláčím 2 malé rozespalé děti do školky. Je mi úzko. V mém pronajatém bytě zůstává v posteli „muž“, ke kterému jsem utíkala, když mi bylo nejhůře. Zřejmě jsem ho i milovala? Dnes se zalykám strachem, aby už tam po mém příchodu nebyl. Hra kdo z koho.
Vracíme se domů a na stole leží tři ozdobené talíře s večeří. Děti ohrnují nos, ale já jim pohledem napovídám, aby se chovaly slušně. Na obou je vidět napětí a z mimiky lze vyčíst otázku: „Mami, my už to nechceme“ . Ukládám obě „mláďátka“ do pelíšku a mířím si do kuchyně po náročném dni uvařit kávu.
„Ta co v práci?“ klasická příchozí otázka. „Nic nového“ odpovídám. V myšlenkách se mi honí, jak se při obědě s Martinou a Klárkou smějeme nad včerejším filmem. Koutky mi létají, ale cítím, že mne jeho oči probodávají laserovým paprskem. Usedám na vedlejší židli a s nezájmem sleduji puštěnou televizi. „Půjdu si lehnout“ pípám jemným a ustrašeným hlasem. „Co?“ „Už?“ „Budeš tu se mnou!“. „Ale já potřebují spát, zítra mám náročný den.“ „Ty?“ z jeho úst vychází obrovský smích. „Já“…nedořeknu ani druhé slovo a přichází facka…“potřebuji na záchod“. „Tady budeš sedět a dělat co ti říkám a třeba se tu i …tvoje potřeby mne nezajímají“. Zamyká mne v kuchyni a odchází si pro cigarety. Do ruky v rychlosti beru malou pánvičku…je to jen pár kroků a on bude zpět. Pudový strach mne nutí zaútočit. Otevírá dveře a já v dlani za zády schovávám zbraň. Přichází rána, musela jsem. Klesá na zem a já vybíhám z bytu i s telefonem. „Bože, moje děti, jsou tam s ním“. Vytáčím číslo Policie a odemykám vchodové dveře. Nesmím je tam nechat s tím bláznem!
Muži v uniformách vykazují psychicky nemocného člověka z mého bytu i se všemi věcmi, které jsem mu tenkrát z lásky koupila…
Konečné představení za další incidenty fyzického ublížení a pronásledování skončilo zákazem přiblížení a pokutou 15 000,- Kč.
A já…jsem šťastná, že zmizel.
Tímto chci podpořit všechny ženy, snad i muže. Nezůstávejte s lidmi, kteří Vám ubližují psychicky ani fyzicky. Váš život je jen Váš! Žijte, nepřežívejte!
Monika Kalábová
