Monika Kalábová a její zastavení - Podobnost čistě náhodná

  Bylo mi šestnáct. Ve světě řádila studená válka a já jsem si užívala dospívání plnými doušky.

  Sobotní zimní večer lákal k návštěvě „velkoměsta“. Fronta před diskotékou, odkud k nám doléhaly tóny Ricka Astleyho a Kylie Minogue nás roztančila přímo na chodníku.  „Prosím, pusťte nás dovnitř“, žadonily jsme s kamarádkou u vchodu, který hlídali dva muži obrovských rozměrů. A i když v nás budili respekt, naše dívčí bezelstné oči předávaly pomyslně prosbu, jak moc toužíme být součástí  společenství uvnitř a „žít nonstop“. „Sorry, je plno“ odpověděl otráveným hlasem jeden z nich.

  Měníme plán. Jde se do kina. Žádné kupování lístků v předprodeji, jednoduše přijdete k okénku a řeknete:  „Dva lístky na Copak je to za vojáka“.  Starší žena oblečená do krimplenové zástěry nevábných barev nám podává dvě vstupenky. „Bude to čtrnáct korun“.  Vysypávám drobné na pult a děkuji. Nový film s „Langošem“. Nemůžu se dočkat!

   V šatně svlékáme kabáty a já si upravuji džíny, které mi naši přivezli z výprodeje v NSR.  /pro mladší dřívější Německá spolková republika/. Byla jsem tehdy šťastná jako blecha, pravda, velikost byla poněkud větší, ale za 5 marek prý výhodná koupě.

  Seděli vedle nás. Dva „muži“ s hodností svobodníka. Jak neočekávané, vojáci na vojákovi…Představení skončilo a těm dvěma se evidentně nechtělo do kasáren. „Můžeme Vás někam doprovodit?“ vypadlo z úst toho „mého“, jehož nenápadné pohledy jsem zachytávala celé promítání.

  Odmítly jsme a na nádraží se rozloučily. Nasedla jsem do tramvaje, která mířila k mému domovu. Dnes už vím, že náhody neexistují a co má být se stane. V předním voze stál ON. Jel stejným směrem jako já, pouze jeho domovem byly kasárna, ležící dvě zastávky dále….

  Každý den jsem po škole dychtivě otevírala domovní schránku, ve které vždy ležela obálka s mým jménem a nepřestávala do nekonečna číst zamilovaná písmenka…Má milá, nejsladší, je noc, už všichni spí, líbám tě a přeji krásné a sladké sny…viděl jsem jen tvé oči a horké rty, které mne s láskou líbaly…nikdo si nedokáže představit, jak moc mi scházíš, přemýšlím o tobě víc a víc, každý den, hodinu, minutu, sekundu, kterou trávím bez tebe…Pokaždé pět i šest stran, které jsem mu opětovala. Láska, první, opravdová. Ta, na kterou nikdy nezapomeneme. Trvala rok a půl. Stala se ze mne žena, která byla přesvědčena, že na světě není žádný jiný muž a že s ním chci prožít dalších padesát let. Člověk míní a život mění. Jedno odpoledne přišel dopis poslední.

  Dnes si po létech s radostí i nostalgií předčítám ony zamilované řádky a pomyslně i nahlas s láskou děkuji Robertovi za „otevření dveří“ do dospělého života.

  Takže „Díky“.

  Monika Kalábová