Monika Kalábová a její zastavení - Zpověď
www.inadhled.cz Upřímně…psala jsem to deset hodin.
Nikdy jsem neměla ráda sport a hokej už vůbec ne. Jediný smysl mi dával balet, spojení tónů s mými pohyby, vyjadřujícími nenávist, vztek, lásku k životu.
Objevil se další muž, říkejme mu třeba Pavel. Svýma uhrančivýma očima mne dokonale omámil. Stál vedle mne, vzpřímený a jeho paže by mohly chránit celý svět. Na svých ramenou jsem ucítila jeho teplý dech a v uších známé „mohu Vás pozvat na skleničku?“. Klub se propadal v hloubi vlnících se těl za podpory dokonalé hudby Georg Michaela – I want your sex. „Ne, děkuji, už musím odejít“. „Chápal“ a doprovodil mne do šatny. Jeho ruce se dotkly mých a já jsem jim dovolila mi obléci kabát…
Milovala jsem ho. Sekundy, hodiny, dny, měsíce. Byla jsem ochotna odejít až na samý konec světa, abych mohla vnímat jeho slova, opětovat lásku a vnímat více naše milování. Až do onoho dne.
Studený a neútulný byt. Nikde žádná květina a na zemi poházené zbytky obalů od vodky. Jsem tam i já a Pavel. Soukromá party hokejistů a jejich přítelkyň. Taxík odváží v podnapilém stavu několik „těl“ a já prosím opilého Pavla k odchodu. „Pojď, lásko, zahrajeme si príma hru, hru na pravdu“. Násilím se ocitám pod velkým stolem, u kterého sedí osm hokejistů. Všichni rozepínají kalhoty a odhalují své mužství. „Tak to jsem zvědavej, jestli poznám, že ti kouří“…do rukou silně bere moji tvář a mé rty a ústa násilně nutí k felaci…
Pláču, křičím a chce se mi umřít. Cítím krev na své rozbité tváři i v zohaveném lůně, které patřilo jen mému Pavlovi…
Vyhozená, zjizvená, potupená a bez sil se pěšky vydávám přes celé město domů…Starší muž v taxíku mi nabízí odvoz. Zadarmo. Interrupce pod komunistickým dohledem. 17 let je na pováženou, říká soudružka při komisi kolegovi.
Ztrácím důvěru, nenávidím muže a chci se všem pomstít!. Občas se mi stane, že jeho tvář zahlédnu ledabyle ve městě. Zastaví se a jeho oči vysílají signály. Nevnímám je, nechci!
