Nezdravé prostředí u nás….

  O komplikacích v soužití muže a ženy jsme už na inadhledu uveřejnili hodně článků v minulosti, rubrika Sex a vztahy jich obsahuje poměrně dost. S názory v nich uveřejněných se můžete ztotožnit, i když často až po hlubší analýze vlastního stavu a života, lze také nesouhlasit, to když máte ještě horší zkušenosti, nebo naopak, žijete li v ráji. To je ale asi tak vše, co s tím můžete dělat. Nicméně být naprosto originální ve vztahu muže a ženy je velmi složité, neboť vše už tu bylo, byť s lehkou obměnou. Nevěry, levobočci, hádky a usmiřování, domácí násilí, vyhrožování, ale i vášnivá objetí, láska až za hrob (existuje i u lidí, ne jen u psů ve vztahu k páníčkům), něha, to vše je součástí soužití dvou pohlaví už tisíce let.

  Pravdou je, že v určitých periodách lidstvo tak trochu blbne a objevují se snahy vydávat za normální i jiné svazky, než ty, jejichž úkolem je přivést na svět děti, založit rodinu a žít v souladu se zákony přírody. Důsledkem těchto vln byla například destrukce Římské říše, kdy homosexualita dosáhla vrcholu, k jistému extrému se blížíme i nyní. Řeči o toleranci asi 60ti pohlaví, respektive jejich různých odnoží, jsou opravdu děsivé a odvolávání se na toleranci je pouhou zástěrkou zakrývající úchylnost. Ta vzniká většinou od shora, má svůj původ v nudě a hledání zábavy mocných, poté se rozlévá směrem dolů, když se i plebs snaží vypadat vznešeně a moderně. Tak to bylo v historii a je to tak i dnes. Hodnostáři mají tendenci vše legalizovat, vypadají pak lidověji a zároveň tím omlouvají vlastní zvrhlost.  Chování homosexuálů se vymyká většinou normálním vztahům, není nic hroznějšího, než hystericky a zženštěle se chovající stvoření s penisem v trenkách. Navíc o kvalitě jejich vzájemného soužití hovoří i velké množství případů nemocných nakažených nemocemi spojenými s promiskuitou a sexem.

  Vraťme se však k profesionálním vztahům. Je jedno, je li to firmě, sportovním týmu či jiném kolektivu. Vždy je v něm někdo nadřízený a pod něho spadají ostatní. Schopnosti vedoucího by měly být lepší, než zbytku, jenže žijeme v době, kdy výši postů neurčují znalosti, zkušenosti a praxe, ale pouze dosažené vzdělání a známosti. To se týká zaměstnání, ale občas i sportu. Především tam, kde se pracuje s mládeží, dochází často k neadekvátním postupům majícím dopad na psychiku a výkonnost dětí. V dospělém sportu už je to podobné, jako v zaměstnání. Otázkou tedy zůstává, v čem bývá zásadní problém? Je to velmi jednoduché. O oblibě, úspěšnosti a chuti být nejlepší rozhoduje samotné prostředí. Pokud se v něm prioritním měřítkem stanou pouhé sympatie, může být v kolektivu všeobecná pohoda, nicméně výsledky nemusí být lepší, než průměrné. Znakem mnoha českých velkých firem jsou pracovní vztahy založené na sympatičnosti, nikoliv produktivitě. A to platí i ve sportu u nás.

  V zahraničních subjektech je to jinak. Velmi podstatná je produktivita. I proto se úspěch měří statistikou, tedy prostou matematikou založenou na poměru má dáti-dal. Je li někdo morous, paličák, nekomunikuje, ale má vynikající výsledky, je daleko více akceptován a lépe hodnocen, než tzv. vlezdoprdelka, jehož výkony jsou podstatně horší. Zkusme uvést příklad z fotbalu. Jeden hráč na hřišti celý zápas, má dejme tomu 40 kontaktů s míčem, z nichž 35 končí jeho ztrátou, zbývajících pět přihrávkou či náhodnou brankou, naběhá 10km, ale je s trenérem zadobře. Druhý je na tom samém hřišti polovinu času, doteků má tedy 20, ale 18 z nich končí přihrávkou, gólem či vybojovaným rohem, i při naběhaných 4km je daleko produktivnějším, a přestože ho trenér moc rád nemá, protože hledá jinou variantu řešení, než kterou mu vtloukají do hlavy, je pro tým a diváky přitažlivější. U nás se ten první, který trenérovi odkývá i to, že žlutý praporek je modrý, stává nedotknutelným, druhý je odstaven na periferii zájmů a přestože statisticky i v realitě je na tom mnohem technicky lépe, šlape se po něm.  V zahraničním týmu by pravděpodobně dostal daleko více prostoru, a pokud by nebyl extrémně složitý, trenér by mu vyšel i vstříc. To je příklad těch nejlepších, jejichž úkolem je bavit diváky a přinášet do pokladen peníze.  Což platí i pro podnikatelské subjekty. Solitéry v týmech, které jsou skutečně silné, jsou vítaným zdrojem konkurence, u nás je třeba je prostě srazit a usměrnit.

  Každopádně lze konstatovat, že úspěchy vedou v Čechách k všeobecné závisti a nevraživosti, větší schopnosti k nenávisti a tolerance je bez znalosti prostředí často považována za slabost. Skutečně silné osobnosti dokážou ze svých podřízených vytvořit silný kolektiv i tehdy, jsou li jeho součástí individuality. Týmová práce založená na tom, že všichni jedou stejně, je cestou k průměrnosti. A ignorace schopností, byť vznikajících odlišným způsobem, je pouze projeven vlastní odvahy jít proto proudu. Pak se ale nemůžeme divit, jsme li ve firemní a sportovní kultuře pořád vůči světu pozadu.

J3.K