Příběhy ze života - Jak přijít o děti a následný boj s OSPODem. 22.díl

  Konečně dostává pan otec poučení, aby dodržoval kontakty, aby se z nich případně sám včas omlouval, zároveň mu bude uložena nějaká pokuta. Dál putuje náš spis k odvolacímu soudu, paní soudkyně kupodivu uvedla, že čas hraje pro matku, že má v péči zpět daleko mladší dítě a dokládá, že bere antabus, a na ten se opravdu nedá pít, že je potom člověku opravdu dost špatně, což předtím v potaz vůbec nebrala, tak uvidíme na odvolací soud si tak dva měsíce minimálně počkáme.

  Takže, jak vidíte, je to opravdu tak, české soudnictví nebere v potaz to, že bojujete o dvě děti, záleží Vám na nich, ale bere v potaz to, že jedno máte zpátky. Sice je to tak trochu logické, ale mně to nepřišlo fér vůči dětem, řešit je popořadě.   Bohužel teď, ale musím říct, že kdybych to udělala, byl by můj mladší syn zpět asi dříve, protože předpokládám, že bych neměla tolik naloženo a celková situace by byla klidnější a můj starší syn by možná nebyl tak manipulován proti mně, možná bychom už měli větší kontakt.

  Těžko říct, ale  vyplývá to tak, ale jde se v tomto boji řídit logikou??!! Teď po těch všech zkušenostech a soudech by mi to mělo ale už trochu jít!!! Každopádně je ale předem jasné, že pokud ten větší kontakt dostanu, pan otec se odvolá. No jsem zvědavá na další kontakt se synem, s jakou přijde, protože vždy po soudu měl připravenou řeč od otce, který ho o podrobnostech všech soudů informuje, prý mu dává číst rozsudky a usnesení. Přijde Vám to normální, dávat to 10-ti letému klukovi? Některým těm větám nerozumí ani dospělí, a navíc tam čte ty lži, co říká otec u soudu. Mně se z takového jednání chce za syna brečet, byl to citlivý kluk, hodný, takový dobrák, popravdě nevím, jak moc ho ovlivnilo to, že ho otec učí lhát a chovat se vlastně jako on.

  Navrhovaly jsme také uložit otci povinnost, chodit se synem na terapie, které by mu měly pomoci zvládnout tuto situaci, kterou musí prožívat. Ale takových psychologů je prý nedostatek, řekla paní soudkyně, takže i když má prý můj syn „ze mne“ doživotní trauma, jak tvrdí otec, žádného lékaře s ním nenavštěvuje, jen pouze dvakrát účelově před soudem byl pro potvrzení, což tak i nějak pak sám potvrdil. Ono totiž, když člověk lže, tak se pak nakonec do toho i zamotá. Obzvláště, když lže pořád a spor trvá tak dlouho, že už ani neví, co řekl před rokem.

  Já udávám, že je syn manipulován, že ho učí otec lhát a stejně tedy psychologickou péči nedostane, takže jde u těch soudů vůbec o děti nebo jen o spory mezi rodiči? Můj mladší syn se každým dnem víc a víc zabydluje, a to je pro mne taková radost, že se to nedá ani popsat. Když totiž paní pěstounka končila soud svoji závěrečnou řečí, že se svými problémy nedokážeme o malého postarat, tak pak po vynesení rozsudku ještě pronesla závěrečné slovo ve smyslu, že mě malý ale nemá rád.  A tak, když každý den teď slyším „miluji Tě maminko“, tuli, tuli, tak si říkám, čeho tím paní pěstounka chtěla vlastně docílit?? Jasné je, že mě chtěla opět rozhodit.

  Dle pravidel „Dobré rodiny“ by měl syn pěstouny pak vídat, jako aby věděl, že ho neopustili. Když bylo předávání v rukou Ospodu P10, který ale vše nechal na nás, tedy na „Dobré rodině“, tak jsem to jejich pravidlo chtěla i respektovat, pak jsem se ale nemohla zbavit neodbytné pěstounky, která odmítala respektovat, že máme se synem program a přispělo to tenkrát jen k dalšímu stresu. No a ono to tak není, neexistuje žádné nařízení, že by měl syn pěstouny nadále vídat a naštěstí to teď při předání bylo řečeno a bylo zapsáno do zápisu, že tento styk zváží rodiče dle potřeb malého.

  Malý o nich mluví čím dál méně, občas řekne o nějaké věci, že to měl tam taky a nevím, zda Vy byste jako rodiče chtěli, aby Váš syn věděl, že byl v pěstounské péči, do kterého jste ho sami nedali a dál se tento vztah udržoval ?

 Bára