Příběhy ze života - Jak přijít o děti a následný boj s OSPODem. 6.díl
www.inadhled.cz Hledat útěchu valkoholu je velmi nebezpečné a může to vést k zásadním problémům. Někdy stát zasáhne velmi rychle, jindy přehlíží i zásadní fakta. A návrat k normálu může být velmi složitý.
Jakmile jsem začala být nemocná, využila toho paní pěstounka a nechala mi omezit kontakty. Otec staršího syna mě neustále napadal sms. Neodpustil si ani sms typu, co mám a nemám nosit synovi za dárky, například, že sladkosti a jiný blbosti mu stejně vyhodí. Nevím, jak může někdo vyhodit 7 letému dítěti Nutellu, Kinder čokoládu nebo vitamínové bonbóny. On to asi stejně nedělal, ale věděl, že mě tím rozhodí a ano mě to ubližovalo a rozčilovalo.
Za dětmi jsem nikdy nechodila pod vlivem alkoholu, ale samozřejmě to otec i pěstounka doposud tvrdí. Pro mne bylo vždy těžké zvládat situaci po kontaktu i mezi nimi, obzvlášť, když mi to ještě otec syna zpestřil svými zprávami.Všechno se vleklo a já sama cítila, že bez ústavní léčby toho moc dál nezmůžu, a tak jsem se sama začala s touto nutností ztotožňovat.
Do Bohnic jsem nechtěla v žádném případě, tam to myslím může mít i dopad úplně opačný, jiné léčebny byly mimo Prahu. Tam jsem si nedokázala představit, že dojedu a budu tam, někde úplně mimo, kde Vás třeba ani nikdo nenavštíví.
Možná Vám přijdou tyto úvahy absurdní, když jde o Vaše děti, ale pokud se člověk necítí sám opravdu nemocný,tak se nechce nechat dobrovolně zavřít do zařízení mezi závislé. Ona ta společnost tam totiž není vůbec ideální a Vy nemáte v podstatě kontakt se světem, kromě návštěv a nechovají se k Vám zrovna hezky, alespoň tak jsem to viděla při mé krátké návštěvě v Bohnicích, o to více jsem nikam nechtěla.
Někteří lidé při stresu jedí, já přestávala jíst, začalo mě bolet břicho a pak i nohy, až jsem se na ně jednou neměla sílu postavit. Dlouho jsem nechtěla ani do nemocnice takové, protože tam již bylo několik záznamů z dřívější doby, kdy mě přes nemocnici vozili na záchytku, a tak jsem se bála jít i tam.
Nakonec jsem do té nemocnice musela, byla jsem úplně vysláblá a paradoxně pak nechtěla z té nemocnice domů, protože tam mě zase čekala jen ta prázdnota, ven jsem moc nechodila, všude mě doprovázely vzpomínky na mého syna a nemohla jsem vidět maminky s kočárkem. Vyseděla jsem si doma důlek. Tento samotný stav, když pominu alkohol na utlumení mozku, aby nemyslel, už byl na léčení.
Jak se říká v nouzi poznáš přítele, a tak mi pak pomáhali lidi, se kterými jsem ani nebyla dříve moc v kontaktu. Nástup do léčebny jsem nakonec zvládla s pomocí mého spolužáka ze ZŠ, a za to mu moc děkuji!!! Pokračování příště...
Bára
