Priorita....
www.inadhled.cz Otec mého prvního dítěte zemřel (autonehoda). Po nějaké době jsem opět potřebovala žít jako žena, no aby ne, bylo mi 24. A užívala jsem si tedy docela dost.
Měla jsem pár kamarádů, kteří byli fajn na sex, na zábavu, na popovídání, ale absolutně ne k dítěti. A proto je můj syn nikdy nepoznal. Nehodlala jsem mu představovat každého kamaráda a motat mu hlavu. A pak nastal čas, kdy jsem velmi zatoužila po druhém dítěti. No jo, ale s kým?
Ani s jedním z mých "kamarádů" by to nebylo rozumné, a tak jsem se zaměřila na to najít otce. Po chvilce jsem ho našla. Miloval mě, ale snad ještě víc miloval mého syna. Jenomže já nemilovala jeho. I tak jsem s ním začala chodit. Bylo to celkem fajn, já si sice neužívala tak, jako dřív, ale co, chtěla jsem druhé dítě.
Musím říct, že první rok, byl pro mého partnera očistec. Já si totiž dělala, co se mi chtělo a on na mě vždy trpělivě čekal (nesuďte mě, jsem taková a on to věděl.) Doufala jsem, že se můj vztah k němu změní, že zjistím, jak je skvělý (a on svým způsobem byl) a zamiluji se. Nestalo se, i přesto jsem si s nim pořídila miminko. Věděla jsem, že pro sebe vždy někoho najdu, na sex, na zábavu, ale nikdy nenajdu nikoho lepšího k dětem. On opravdu miloval a stále miluje obě děti stejně. Nikdy mezi nimi nedělal rozdíly. Nestalo se, že by řekl, Pavel není můj. Ne nikdy to neudělal. Jen já tam nikdy neměla to waaaau. I tak jsme spolu zůstali deset let.
Jak děti rostly, uvědomovala jsem si stále víc, že s tím člověkem nemůžu zůstat zbytek života, že s ním nechci zestárnout. Rozešli jsme se v klidu, bez nějakých větších emocí a hádek. Nevím, jestli to tenkrát bylo správné rozhodnutí, mít vztah z rozumu a ne z lásky. Ale jedno vím jistě. Nikdy bych nebyla s nikým, kdo by neměl rád moje děti.
Šárka Večerníková
