Rozchody bolí, ale i tak by měly být vedeny s grácií

  Rozchází li se obchodní partneři a chybí jim smysl pro poctivost, jsou součástí takových konců především vlastní zájmy s výhledem do budoucnosti. Byznys je byznys a silnější vždy toho slabšího nějak ,,oholí´´. Někdy dochází k vzájemným mstám a následně na sporech profitují například státní úřady, případně konkurence. Snaha likvidovat se navzájem s nádechem pomsty je to nejméně produktivní, co lze v podnikání vymyslet. Téměř stejná situace je u politických rozchodů. Stejně jako v podnikání na sebe partneři mnoho ví a pozdější opětovaná palba má katastrofální účinky. Tam, kde se táhnulo za jeden provaz, se po roztržce přechází do střetů, které odhalují více špíny, než bylo kdy kde vnímáno. Pro veřejnost je to sice lepší v tom, že přijde na svou naivitu a prohlédne řadu jednotlivců, nicméně politika je synonymem slova peklo a její aktéři mají ve cti i k čertům hodně daleko. Skutečně velcí hráči dokáží žít v jisté symbióze, ale egoistické špičky jdou přes mrtvoly přátel i nepřátel. O tom, že čest a morálka jim nic neříká, nás přesvědčilo jmenování nového ministra kultury, zároveň ukázalo na krátkozrakost některých politiků. Lidé plivající na sebe nedávno jedovaté sliny si po pár měsících podají ruku a vládnou spolu. Kam taková vláda asi může vést? Rozchody v politice by tedy měly být gentlemanské s možností výhledové spolupráce a bez komediálního nádechu. Umění vládnout a politikařit není vrozené, nedá se získat jen studiem a musí dozrát, což u každého očekávat nelze. I proto je většinou mladý politik pouhou rychlokvaškou, která se rychle zkazí. Řada našich politiků ztratila noblesu a pouze umí hystericky kvičet. A při konci spolupráce se tento jev ukazuje nejčastěji.

  Ať výše uvedené rozchody bolí sebevíce, nejvíce nás trápí ty osobní. Ztráta přátel a známých patří k normálnímu životu a nelze se jí vyhnout. Samotné přátelství má své zákony a ne každé musí být nutně celoživotní. Navíc i to se musí nějak živit a podporovat. Těžko lze za skutečné přátele považovat lidi komunikující na sociálních sítích, pokud se tito osobně neznají. Jde jen o jistou náhradu reálných styků mezi lidmi, kterým byly dříve předurčená sportoviště, ulice, kavárny a jiná jim podobná místa. O to jednodušší je končit takové přátelství zablokováním profilu. U skutečných přátel to tak nefunguje. Absence pohledu do očí při výměně názorů a třeba pohlazení, podání ruky či podržení při překonávání nějaké překážky je prostě statusem na facebooku nenahraditelné.  Ač se lidé na sociálních sítích nazývají přáteli, jde spíše o sympatizanty. A když si náhle zmizí, nastoupí časem na jejich místo někdo další a po určitou dobu tam i zůstane. Skutečného přítele je třeba potkat, vážit si ho a umět se s ním třeba i pohádat tak, aby nedošlo k rozloučení navždy.

  Nejtěžší je rozchod mezi mužem a ženou. Pokud spolu ještě nezaložili rodinu, je to jednodušší, byť společná chemie je často silnější, než prostý rozum. Přesto odchod s grácií a bez praní špinavého prádla s možností zachování přátelství, které mezi mužem a ženou funguje jen v několika málo případech, a toto je jeden z nich, patří k ukázce inteligence a kultury. I proto je jednodušší se rozejít v Evropě, než to dokážou islámem postižení partneři. Horší situace je, když už je nejen společný majetek, kterým není dům postavený ještě před začátkem vztahu, ale vše to, co se budovalo rukou nerozdílnou, k tomu přišly na svět děti. Boj o majetek vždy nakonec nějak skončí, přestože dokáže být tvrdý a nekompromisní. Nejhorší je zatahování potomků do sporů mezi rodiči.

  Končí li vztah mezi dospělými, to i se všemi možnými zápornými dopady, pak děti musí být od podobných problémů izolovány. Nebylo li na pořadu vyloženě násilí, je třeba si uvědomit, že lidé nejsou přírodou stavěni na nekončící a celoživotní lásku a krize prostě dorazit musí. Jak se s ní kdo vypořádá, to už je druhá věc. Někde se překoná, jinde je lepším řešením rozchod. Vinu na něm mají vždy obě strany, byť ne každý si to umí připustit.  Kdysi zamilovaní se časem stávají kompaktibilními a ta láska může začít chybět. Děti to však nevnímají, respektive ne tak, jako rodiče. Nejde li tedy o extrém, mají jim být zachováni táta i máma, být jejich oporou. Jakékoliv osočování toho druhého je vůči dětem nespravedlivé a zároveň bývá ovlivněno vlastním náhledem na míru viny rozchodu bez schopnosti přiznat si vlastní podíl zapřičinění. Zmanipulovat dítě a mládež je velmi snadné a v důsledku škodlivé. Ukojení vlastní touhy po pomstě pak patří k nejnižším lidským pudům nespojitelným se správnou výchovou dětí. Jestliže v obchodním partnerství, ostatně i v tom politickém, je třeba myslet na budoucnost, pak v tom rodinném to platí stonásobně více. Kdykoliv se může stát cokoliv každému s rodičů a bude třeba toho druhého. Naruší li se vztah, je někdy těžké hledat cestu k sobě navzájem. Nad sobectvím, nenávistí a uraženou ješitností musí zvítězit rozum a logika. Není li tomu tak, jde o velmi smutnou realitu spojenou s vlastní slabostí připustit, že jsem někdy někde dělal chybu. Ale aby to odnášely děti, to je hloupé a nekonstruktivní. Bohužel se tak chovají většinou zhrzené matky, ale abychom ženám nekřivdili, v určitých případech to umí i egoističtí otcové. Pokud se tedy do podobné situace dostanete, zkuste se nad sebou zamyslet.

J3.K