Výchova a chyby, kterých se dopouštíme

  Přestože naše dětství nebylo vůbec špatné a i přes složitou politickou situaci, kdy signál ,,štvavých“ rádiových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky hledali jen ti odvážnější rodiče, načež děti byly řádně poučeni, že o tom mají mlčet, ve výchově potomků jsme udělali většinou plno změn. A nutno konstatovat, že především k horšímu. Kdysi jsme sice měli dvoje tepláky, z nichž jedny byly děravé, džíny patřily do výbavy buď starších nebo movitějších, tričko s nápise svědčilo o získání devizového příslibu a výjezdní doložky někoho z příbuzných, případně výjezd do Polska či Maďarska. Tam byly tehdejší komunistické kádry poněkud tolerantnější, což bylo způsobeno nepříliš vřelým vztahem k Sovětskému svazu vzniklým historickými událostmi. Sehnat botasky či prestige nebylo nic snadného a plátěné tenisky, většinou z Číny, moc parády neudělaly. Takže většina kluků chodila do školy v štípavých tesilkách a nějaké košili, holky v sukénkách, vyšších ponožkách a halenkách. Chyběly už jen rádiovky, ty naštěstí opustila generace našich rodičů v létech předešlých.

  Podobná situace byla v oblasti sportovních potřeb. Třeba v lyžařském týmu byl trenér otcem dítěte, které bylo označeno za talent a dvoje elánky dostal tento syn. My ostatní jsme mu museli stavět tyčky, které to pako pořád shazovalo a jezdili jsme na lyžích vyspravovaných plechem a epoxidem. Jenže borec v 18ti skončil a my ostatní lyžovali dalších x let. U kopaček byla ceněna pseudokůže a kdo měl bílou podrážku, cítil se být aspirantem na reprezentaci. Skutečné adidasky či pumy měli jen opravdoví špílmachři. O kvalitě míčů není třeba mluvit, do takových merun by dnešní mládežník ani nekopnul. Dresy byly seprané, trenky padaly a chrániče byly z materiálu, který snad nebyl kompaktibilní s lidskou kůží. O trávě jsme při tréninku jen snili, na tu jsme mohli 2x do roka. Když jsme zrovna nebyli na tréninku a ti méně šťastní v hudebce, lítali jsme venku, měli své party, jejichž součástí byla i děvčata, a učili se vzájemné úctě, toleranci a byli nuceni respektovat hierarchii. To proto, že existovaly věkové a hmotnostní rozdíly.

  Jak to vypadá nyní? Rodiče rádio poslouchají minimálně a televize často běží non-stop. Někdo sleduje primitivní a nicneříkající seriály, jinde z obrazovky nezmizí zainteresovaní moderátoři zpráv, v lepším případě je součástí obývákového života sportovní přenos. V rodinách, kde se dětem přeci jenom vštěpuje vztah k disciplíně a pohybu, jsou náplní tréninky spojené často s přílišnými ambicemi rodičů. Tomu odpovídá i podpora, jejíž finanční součet po několika letech často dokáže omráčit. Nabídka pomůcek je natolik rozsáhlá, že je stále za co utrácet. Zvláště když si potomci nepřipouští, že by se jim poškozené kopačky zalepily, případně jinak opravily. Naším problémem byla výměna trhajících se tkaniček, prasklé špičky se omotaly kobercovkou. To nyní ani náhodou. Jedny střelky (kopačky) za 7000, jsou třeba troje na různé povrchy, obměna díky kvalitě po třech měsících, rodiče snažte se, brácha je na tom stejně. Nebo kolo. Přeci nebudou jezdit na staré hajtře, takže něco solidního. Umýt ho? No to jste se rodičové zbláznili. A když se píchne…koho to zajímá, tak se nebude jezdit, dokud se to nespraví. Pokračovat lze dle různých sportů do nekonečna. K nákladům přidejme individuální tréninky, sportovní psychology, cesty autem, platby zájezdů, soustředění.

 Samozřejmě to má i další odvrácenou stranu. Tím jsou úlevy od školy, které jsme kdysi fakt neměli, nebo jen výjimečně. Teď jsou všichni profíci, jenže nic neumí. Je až s podivem, kam poklesla úroveň vzdělání za posledních 30 let. Kdekdo má vysokou, diplom, titul. Ale ta neopodstatněná obrovská intelektuálnost spojená s neznalostí a arogancí je neuvěřitelná. Přiznejme si, že i tady jsme naletěli na nabídku místo toho, abychom realisticky posoudili všechny možnosti. Pro mnohé bude jejich absolvování vysoké školy spíše celoživotní přítěží. Kdyby se vyučili v oboru, ve kterém by mohli vyniknout, naplnili by možná snadněji své sny. Nepodložené ambice se staly morem této doby. Společně s elektronikou, internetem a neschopností odpoutat se od výdobytků elektrotechnické revoluce.

  V čem tedy chybujeme? I v rodinách, kde není peněz nazbyt, dochází k zbytečnému rozmazlování. Natož tam, kde oba rodiče vydělávají více než dostatečně. Navíc s emancipací žen dochází k potlačování mužské výchovy. Vytrácí se přísnost, směrování k úctě, pokoře, trpělivosti, řada dětí ztrácí spojení s realitou. Dostali jsme se dokonce tak daleko, že je upravována legislativa a děti pod záminkou její ochrany získávají práva, která je staví do sporu s rodiči. Ostatně vztah rodič - dítě se rapidně za posledních 30 let změnil a nutno konstatovat že nejde o progresivní změnu k lepšímu. Nynější doba vede k nárůstu počtu různých mudrlantů schopných v 15ti poučovat podstatně starší generaci, vyčítat jí, co vše udělala z jejich pohledu špatně.

  Chybou je, že ti dospělí místo aby razantně moudronosy umravnili a odkázali je do určitých hranic, je místo toho zneužívají trapnou glorifikací k vlastním záměrům, čímž jim poskytují pocit důležitosti. V podstatě vykartováváme sami sebe. Teenageři postupně pronikají stále více do médií, veřejného dění, stávají se hybnou sílou. To vše při absenci znalostí, zkušeností, schopnosti vnímat a analyzovat. A když sedí v zastupitelstvech Senátu či Parlamentu ČR, stávají se neřízenou zbraní hromadného ničení. Ano, je třeba si přiznat, že ve výchově jsme nějak zklamali. Za blahobyt, který jsme našim dětem poskytnuli, se nám dostává drsné odplaty, kterou si jen málokdo z nás připouští, ztratili jsme soudnost. I to je rub a líc změn, které nastaly.

Jindřich Kulhavý (J3.K)