Ženy a jejich děti tam, kde být nemají

  Po nepříliš dlouhém a imaginárním poznávání se přijde okamžik na otázku, která zní: ,,Jak vlastně žiješ?‘‘. A postupně se nestačíte divit. Smysl cesty vedoucí na Facebook, případně na jinou podobnou sociální síť je různorodý. Plno lidem jde o seznamování, jiní potřebují propagaci vlastního já, také podnikatelský záměr může být děním na síti náležitě podpořen. Ale je až překvapivé, kolik uživatelů chce především uniknout z tíživé reality domácího stresu a tlaku.

  Zde jde většinou o ženy, jejichž vztahy doma trpí zásadními problémy a nedostatky. Jejich vystupování tomu zpočátku nijak nenapovídá. Většinou je jejich profil doplněn fotografií krásné ženy v objetí s jedním i více dětmi, téměř pokaždé však chybí více momentek společně s otcem potomků. Při prvním kontaktu jsou sebevědomé, vtipné, působí inteligentně. Jak naivní byste byli, kdybyste uvěřili prvnímu zdání. Komunikace pokračuje, seznamování se stává bližším, a i když vzdálenost mezi vámi napovídá o pravděpodobnosti pouze internetového přátelství, dostanete se k sobě virtuálně blíže a dojde i na skutečné historky ze života. V této fázi se velmi často stane, že si navzájem sdělíte myšlenky a události, se kterými ven normálně nejdete. Pocit přátelství tomu nahrává.

  Najednou zjišťujete, že sebevědomí je pouze odrazem anonymity sítě, ve skutečnosti na druhém konci země sedí žena, která žije pod tvrdou rukou pána tvorstva, její půvab, který oslovil mnohého, kdo spatřil fotky na profilu, je dotyčné vlastně na nic. Strádá nedostatkem lásky, pochopení a podpory, často i finančních prostředků. Samozřejmě si uvědomuji, že je snadné si bez rizika stěžovat a vše je důsledek špatného výběru partnera, ale je až překvapivé, jak se podobné příběhy často opakují. A paradoxem je i to, že na otázku týkající se odchodu od partnera (tím není myšlena nabídka vlastního soužití) slyšíte pokaždé stejnou odpověď. ,,A co mám tedy asi tak dělat? Manžel vyhrožuje střídavou péčí, kde bych bydlela, nemám práci, rodiče mne nepodporují….‘‘.

  Nesamostatnost žen a jejich závislost na partnerovi je, jak se bohužel zdá, jedním z faktorů snižující rozvodovost. Neustále omílaná rčení o rovnoprávnosti žen a mužů dostávají trhliny. Platy žen i spektrum jejich uplatnění v dobře placených zaměstnáních nedosahují stále takové míry, aby matka byla schopna vychovat své dítě při zachování slušných životních standartů sama. To dodává pocit nadřazenosti mnoha mužům, jejichž morální kredit často nedosahuje kvalit partnerky. Ta je však bohužel pod silným tlakem, v zápřahu a zároveň často ve vleku jinak úspěšného manžela, jehož vlastní prezentace v jeho okolí z něho často dělá oblíbeného. Chování doma je však úplně jiné a rodina trpí jeho egem i neschopností rozeznat skutečné problémy a spolupracovat na nich.

   Ženy by pravděpodobně měly změnit svou životní taktiku. Vybudovat si nejdříve vlastní zázemí a to neinvestovat do budoucího vztahu, nechat si jej v záloze pro všechny případy. Muž to tak podvědomě dělají dávno a nese jim to ovoce. Je třeba si vždy už na začátku uvědomit možné následky případného nevhodného výběru partnera a i zamilovaný jít do vztahu s připraveným ústupovým plánem.

  Já vím, zní to hrozně, ale štěstí vždy přálo připraveným. Proč se trápit dvacet let do dospělosti dětí, když tím trpí právě ony často nejvíce? Sociální sítě a únik na ně nic nevyřeší. Chce to o životě přemýšlet.

J3.K