Černý čtvrtek a zrcadlo

  O tom, že naše reprezentace zdaleka nepatří k elitě, není třeba polemizovat. Moderní doba, kdy jsme byli postrachem světové špičky, je dávno pryč a jména jako Poborský, Nedvěd, Rosický, Koller a Baroš znamenající skutečnou kvalitu, zarputilost a nadšení, je dávno pryč. I v dávnější historii jsme na tom byli mnohem lépe. Ať v dobách stříbrných medailí z MS, tak i z období Panenky, Dobiáše a Nehody. Prostě jsme dokázali poskládat národní tým z dobrých fotbalistů a vyslat ho do bojů o čest a prestiž. V klubových kláních jsme však nikdy do špičky nenakouknuli a náhodné úspěchy patřily k výjimkám. Důvodů bylo více, nicméně tu nikdy nebylo tolik dobrých plejerů, kteří by dokázali vynést na výsluní evropských pohárů týmy z prvoligové soutěže. Nestačili jsme především na mužstva z Německa, Itálie, Francie, Španělska a Anglie. S druhým sledem jsme dokázali hrát vyrovnaně, ale i to je už až na výjimky pryč. Obávat se tak musíme i týmů z postsovětských zemí a exvýchodního bloku. Rumuni, Holanďané či Řekové už jsou většinou nad síly našich mužstev a vše ostatní nám ujelo o parník. Co je důvodem?

  Problémů je mnoho. Tím zásadním je postupná degradace universálních pohybových schopností naší mládeže. Dokonce ani absolventi nejlepších akademií často neumí základní gymnastické cviky a úroveň atletických tréninků je na vyloženě amatérské úrovni. A chce li hráč jít dále a výše, musí si doplňovat tréninkový plán soukromě. Což je trnem v oku ,,odborníkům´´ v akademiích, protože tito mají pocit, že jim absolvování trenérských zkoušek a stáže dává právo vést planetu, natož pár kluků milujících fotbal. Zároveň neexistuje určitý standard a plán rozvoje navázaný na specifický způsob a koncepce hry napříč generacemi v jednom týmu. Každý nový trenér na další sezónu přináší svůj pohled, takže se mění i přístup a požadavky na hráče. Vzhledem k tomu, že se mění i návyky hráčů, a to s každým novým trenérem, je vždy část sezóny ztracená a část hráčů se prostě trenérovi nehodí, přestože v předešlém období patřili k topu mužstva. U mládeže je však problémů mnohem více. Minimální podpora individuálních dovedností s upřednostňováním taktické přípravy vede k tomu, že zhruba u 16tiletých nám začne ujíždět vlak a pozdější ročníky už těžko navazují na úspěchy mladších. Navíc i talentovaní jedinci postupně zapadají do stereotypu, protože nemají možnost dalšího vývoje, tedy pokud nemají to štěstí, že se dostanou k některému zahraničnímu týmu. Situaci nepomáhá ani kupčení s mládeží. Přesuny do akademií mají cenu pouze tehdy, má li tato akademie představu, co dále. Být v 17ti letech ve Slavii či Spartě vůbec neznamená, že se mladík dostane do prvoligového áčka. Jeho další cesta je totiž závislá nejen na jeho talentu a píli. Navíc existují další různé vlivy. O agentech by se dalo psát do nekonečna, jejich přístup a vnímání je skutečně někdy groteskní, jindy překvapivé. Každopádně jen výjimečně seriózní. Kolem hráčů se točí peníze stanovené tabulkami, zároveň ale i ty určené smlouvami. A přidáme li ještě v některých případech korupci trenérů a jejich nadřízených, pak si obrázek uděláte samotní. Jisté je, že někteří činovníci kolem mládeže mají větší ego než osobnost a dokážou zlikvidovat sebetalentovanějšího mladého fotbalistu. I proto jich řada končí dříve, než začne velký fotbal.

  Prostředí českého fotbalu je všeobecně strašidelné a projevuje se to i na jeho výsledcích. Strach je jedním z hlavních atributů, dále nedostatek peněz a zároveň propojení některých skutečně mocných činovníků. Pokud hledáte hráče, ti jsou ve spodních patrech důležitosti. Osobní kontakty často spolurozhodují o reprezentacích, přestupech a další budoucnosti hráče. To vše se později odráží i v dospělém fotbalu. Přestože se tvrdí, že naše liga je fyzicky náročná, hráči odcházející do zahraničí bojují s vlastní nepřipraveností a musí mnohé dohánět. Po stránce technické jsou na tom ještě hůře, takže je poté velmi složité dát dohromady kvalitní národní tým. Respektive nemožné. O tom, že se rozevřely nůžky poukazující na finanční zázemí ligových týmů, není třeba ani hovořit. Někdo vynakládá vysoké částky za hráče, kteří vystřelili nahoru třeba ve třech zápasech, a jen proto, aby je nekoupil někdo jiný, ostatní pak paběrkují či čekají, kdo na ně zbyde. Jde o smutnou realitu. A když se týmu s většími možnostmi přesto nedaří, to i když má na naše poměry kvalitní akademii a skupuje vše, co jde, je poté jasné, že něco není v pořádku. Kolaps týmů v předkolech Evropské ligy a Ligy mistrů už není jen varováním, stal se ostudou. Zlepšení však je v nedohlednu. Pokud si nevychováme skutečně vynikající mládež, nemůžeme čekat, že se česká mužstva budou vracet s vítězstvími. Zatím to vypadá na totální propadák, který může zachránit Slávie. Ale…. Jde o ukázkový příklad toho, co dokážou peníze, na druhou stranu v áčku najdete kolik odchovanců? Vše souvisí se vším. Od vedení Fačru až po jednotlivé trenéry. Kde není zdravé prostředí, tam nelze očekávat úspěch.

J3.K