Děti, rodiče a sport

  Sport patří k základním stavebním kamenům zdravé společnosti. Nemusí být zrovna provozován na profesionální úrovni, aby dělal radost. Ostatně není to tak dávno, co nejlepší fotbalisti brali stejné peníze, jako lepší dělníci v továrně a bonusem pro ně bylo, že nemusí do té továrny. I ti nejlepší získávali první dovednosti lezením po stromech, utíkáním před strážníky a plaváním v rybníku. Civilizace postupně vytlačila přírodu z měst a obcí, strach z možných následků dětských experimentů dává přednost bezpečnosti a trenéři a pedagogové žijí v obavách z následků možného zranění rodiči jim svěřené dítě. Takže často dělají minimum z toho, co by dělat mohli. Přitom kdo z nás starších nelezl po stromech, přičemž nějaký ten pád byl realitou, nepropadl se aspoň u břehu ledem či si na kole nepřivodil totálně prodřená kolena? To vše bez přileb, chráničů zápěstí, kolen či zubů. Zranění sice patřila k životu, ale valná většina z nás přežila. Nikdo nás nevodil za ruku na tréninky, nebyl problém přijet večer lesní cestou ze sjezdovky a kola postrádala veškerou nyní povinnou výbavu, a přesto jsme se na nich dožili solidního věku. Přesto jsme neinklinovali k drogám, průšvihy byly v rámci prováděných rošťáren a trestané hrubou fyzickou sílou a formou zarachů. I přesto z této pouliční sebranky vzešlo mnoho vynikajících a ve světě uznávaných vědců, umělců a sportovců. Bruslili jsme, plavali, lyžovali, na kole objevovali svět, hráli hokej všemi možnými způsoby, stolní tenis uměl skoro každý, vybíjená, basket a košíková patřily na hodiny tělocviku stejně, jako gymnastika, šplh po tyči a provazu.

  Ta doba je pryč, z nějakého důvodu se rodiče o své potomky nějak více bojí a především ve městech je těžké najít přirozené prostředí pro tělesný rozvoj. Živelnost je nahrazena organizací. Takže místo na strom a kopec za domem chodí děti na lezecké stěny a do lanových center, kola směřují po cyklostezkách v šíleném provozu podél Vltavy a vyhýbají se in line fanatikům,  dětská hřiště jsou bezpečnější než ta nám kdysi známá, všichni pohybuchtiví chodí do nějakého oddílu a hledají, co by je bavilo. Univerzálnosti svět nepřeje. V podstatě s výjimkou desetibojařů a moderních pětibojařů se většina ostatních tak nějak zaměřuje jen na jeden sportík. Rodiče trpělivě postávají podél hřišť a pozorují ratolesti s obavou, aby měly dokonalý servis, a kontrolují, zda li jim trenér nějak neubližuje.  Někteří rodiče mají přehnané ambice, jiní se zase sobecky zabývají sami sebou, a právě jejich děti jsou adepty na brzké ukončení docházky na pohybové akce. Být dobrým rodičem obětujícím část vlastních zálib je totiž poměrně solidní řehole. A má li Vaše dítě talent a předpoklady stát se vynikajícím, případně profesionálním sportovcem, a Vy mu tu možnost chcete dopřát, čeká Vás život prožitý ve slušném shonu kombinovaném čekáním, nervováním a vytvářením prostředí pro další rozvoj potomka. Také velké finanční zatížení, bezesné noci. A u těch nejlepších i návštěvy lékařů, fyzioterapeutů, nákupy potřebných pomůcek, shánění individuálních tréninků a v některých sportech jsou jejich součástí bohužel i korupce a jakési obětování se maminek při kontaktu se sportovními funkcionáři a trenéry. O tom se samozřejmě jen šeptá, nicméně mít atraktivní mámu sebeživitelku se pro některé děti stalo dobrým odrazovým můstkem.

  Sport již dávno není u mládeže masovou činností a při absenci přírodních a přirozených ploch vhodných k pohybovému vyžití převzaly spoluúčast na výchově počítače a hry na nich provozované. Mládež to vrhnulo do imaginárního světa a důsledky toho už se projevují. Duševní zaměření vítězí nad sportovním duchem a řada mladých se tak místo na hřištích setkává v sociálně–kulturních centrech různé úrovně. Lze předpokládat, že nedávno zavřená Klinika je vysněným prostorem pro mnoho z těch, kteří v mládí postrádali možnost pobývat ve sportovním kolektivu.  Ono totiž souvisí všechno se vším. Špičkoví sportovci jsou pouze vrcholem pomyslného ledovce. V jeho nižších patrech byli všichni další, kteří sice nahoru nevyšplhali, ale sportem dokázali nadále žít a jistá forma soutěže byla normou života. Amatérských soutěží bylo mnohem více, vídali jsme se po práci při nohejbalu, volejbalu, hráli jsme tenis. Nynější trávení volného času je pro mnohé buď více individuální (brusle, kolo), nebo spojené s nepohybovou aktivitou. Je škoda, že tomu tak je. A přidáme li absenci vojenské služby, nedivme se, že nám vyrůstá bezpohlavní a líná generace pohybující se ve sféře duševních experimentů.

J3.K