Díky nadšení….

  Většina mimoškolních aktivit našich dětí, je jedno, jde li o sport, umělecké, nebo jiné zaměření, je nedílnou součástí života celých rodin. Je velký a na první pohled rozeznatelný rozdíl mezi dětmi aktivních rodičů a těmi, pro které je prioritou vlastní klid a pohoda. Vidíte li při víkendových cestách hřiště a sportoviště plná lidí, většinou jde o různé turnaje, memoriály a podobné akce pro stovky dětí, o kterých víte, že se nepoflakují nikde po ulici s cigaretou v ústech a mající aspoň v nějakém období smysl života v činnosti, kterou se právě zabývají. Vidí svou budoucnost podobnou tomu, čeho dosáhli Jágr, Nedvěd, Špotáková, Berdych, i další hvězdy sportovního i kulturního nebe.

  Není důležité, kolik z nich dosáhne úspěchu vyložené špičky, jsou li rodiče realisté, uvědomí si, že výjimečnost není snadno dosažitelnou záležitostí. Sny jsou přesto velmi podstatnou hybnou silou a dokážou zázraky, nesmí se ale stát kontraproduktivní složkou, která při své nenaplněnosti zabrání dalšímu rozvoji dítěte. Ambice rodičů nesmí být jediným motorem pro sport a kulturu, pozdější zklamání z určitého neúspěchu může mít devastující následky pro další život jedince. Jednoduše řečeno, vše se má dělat pro radost.

  K rozvoji dětí však nestačí pouze nadšení rodičů doplněné ochotou a možnostmi hradit vysoké částky za umožnění aktivit potomků. Není žádnou zvláštností, jezdí li otec a matka s dítětem po turnajích, a zatímco malí sportovci spí někde v teple, rodiče vylézají ze spacáku rozložených v autě, nebo bydlí v nejbližším kempu v áčku pro dva. I tady je vidět, kam až může zajít potřeba podpory. Formy jsou různé a občas překračují normy běžného chápání.

  Další složkou velmi důležitou bývají realizační týmy. Vynechme trenéry z velkých sportovních klubů, kteří jsou profesionály a dostávají platy, které nejsou nijak vysoké. Nezabývejme se soukromými kouči pobírajícími často až nesmyslné částky od soukromých přispěvovatelů, to platí především v tenisu, jsou tu stovky těch, kteří vedou mládež a obětují jí velkou část svého života, aniž by za to byli odměňováni jinak, než pouhým děkuji. Výchova talentů, ale i těch naprosto normálních kluků a holek, stojí obrovské úsilí a nebýt ochoty a lásky těchto lidí, měli bychom byty a domy plné tlustých a nešikovných kuliček sedících u playstatiionů a počítačů.

  Stejně podstatnými jsou však ti nadšenci, kteří z ničeho vytvoří všechny ty sportovní a kulturní akce. Právě tady je vidět absence snahy státu, nedostatek peněz a někdy až nepochopitelná energie některých lidí. Zorganizovat něco většího sebou přináší ukrojit z vlastního života mnoho dní volna, desítky hodin, nelitovat vlastních finančních prostředků, investovat nejen je, ale i částečně svůj majetek v podobě telefonu, auta, později vybavení do občerstvovacích stánků. Zároveň musí chodit a shánět skromné dotace od ochotných podnikatelů z okolí, přemlouvat, přesvědčovat, zajistit motivační věci v podobě cen za umístění, dát dohromady potřebné technologie a nakonec i personál starající se o chod celé akce. To vše dělají dobrovolně a bez nároku na mzdu, nejednou na jejich hlavu padnou nepěkná slova, to když se něco vymkne kontrole. A výsledkem nemusí být vůbec žádný plus v pokladně klubu, případně jiné pořádající instituce. Jistě chápete, že podobnou činnost nemůže dělat někdo, kdo není jen nadšeným příznivcem dané aktivity, ale občas musí být i trochu blázen.

  Svět je plný lidí toužících po úspěchu a penězích, uznání a výjimečnosti. Naštěstí je ještě více těch, kteří dokážou dělat cokoliv pro svou i Vaši radost. Někdy se rozčilujeme, trápíme, možná nadáváme, ale vzpomeňte si, kolikrát jste pedagogovi a trenérovi řekli:,,Moc děkujeme za vše.‘‘? Asi by občas stálo za úvahu zamyslet se nad tím, jak důležití tito lidé jsou. Pro nás všechny.

J3.K