Moderní otroci, korupce a náš sport.

  Důležité je, o jaké odvětví se jedná. Pravdou je, že každý svaz a oddíl má určité dotace a o jejich rozdělování rozhodují opět určití lidé. Takže když jsem kdysi jezdil na lyžích, všechny peníze šly do vybavení syna trenéra a my ostatní jsme jezdili na tom, co nám koupili rodiče. Jeho nadstandartní podmínky byly znát, moje lyže vydržely 3 sezony a na konci na nich bylo více lepidla, než původního materiálu, on měl troje Elány na rok a ještě jsme mu museli stavět branky, které shodil. To mi bylo 12 let. V 18ti jsme jezdili stejně a on toho nechal. Já lyžuji do teď. To jen ro úvod, již tenkrát se děly věci nekalé.

  I nyní, a nejen v hokeji, tomu není jinak. Jsou sporty, ve kterých se točí velké peníze. Vynikat v nich znamená mít slušné živobytí, image a postavení ve společnosti. Tomu také odpovídá zájem veřejnosti a sponzorů. Jisté je, že na prvních dvou místech je u nás kopaná a již zmiňovaný hokej. Úspěchy našich borců lákají do řad přípravek a dalších mládežnických kategorií tisíce kluků každý rok. V jejich pokojích visí fotky Jágra, Rosického, Eliáše, Čecha, Nedvěda a pár dalších hvězd první světové velikosti. Většina dětí vnímá jejich sportovní úspěch, rodiče si pro změnu uvědomují i ekonomický efekt úspěchu. Ti nejlepší si obdiv opravdu zaslouží, také si poctivě vydobyli místo na výsluní a svou životní úroveň. Viděl li někdo trénink Jaromíra Jágra, musí smeknout a poklonit se. Jeho vůle a odhodlání skloubené s talentem, to vše vedlo ke kýženému štěstí.

  Mají li rodiče blízko ke sportu, nebo dokonce samotní aktivně sportovali a dále předávají své zkušenosti formou trénování, většinou se zaměří více na své potomky a snaží se jim pomoci.  Je to pochopitelné a v pořádku, neposunují li své děti před ostatní z pozice spříznění a nikoliv talentu a umu. Což se děje bohužel velmi často. Dalším fíglem rodičů je finanční korupce. Je dvojího rázu. Prvním je podsunování peněz přímo koučovi, druhým je oficiální sponzorství celého klubu a týká se opravdu movitějších rodin. O prvním není třeba více se rozepisovat, druhá je problém. Peněz je ve sportu málo a hodí se každá koruna, je tedy těžké odmítnout, bohužel protislužbou bývá zařazení do kádru i nepříliš šikovného potomka.

  Jiným používaným způsobem nátlaku bývají známosti. Ligový rozhodčí, přední funkcionář svazu nebo velkého klubu umístí svého syna snadněji, než prostý údržbář z továrny. Nikdo přitom nevnímá pocity samotných dětí a vůbec se nezabývá jejich psychikou, talentem a výkony. Velké týmy ročně rozdrtí desítky talentů, z nichž jen někteří se dokážou vrátit nahoru. A právě Ti jsou často nakonec těmi nejlepšími, to díky získané odolnosti a těžké cestě zpět.

  Dalším nešvarem jsou tabulkové ceny hráčů a jejich transfery. Nemožnost svobodného rozhodování u dětí nad 10 let je někdy opravdu drsná a absolutně neodpovídá tomu, jak k nezletilým přistupují naše zákony v jiných náležitostech. To vše i přesto, že finanční částky, které rodiče do sportování svého dítěte nalijí, jsou někdy neskutečné. Tresty za porušení pravidel asociací jsou potom nesmyslné. A tento nešvar se poté přenáší i do starších kategorií, čehož svědky býváme při snaze hráčů o přestup z týmu, který mu nesedí, nebo v něm hrál již déle a touží po změně. Pomstou poté bývá odstavení z týmu a komplikování odchodu. A do všeho navím mluví sportovní agenti, kteří se snaží vykousnout to nejlepší sousto a poté ho pořádně vyždímou. Do určité doby jej však tlačí vpřed a za každou cenu. Jejich provázanost s trénéry bývá až zarážející.

  Tyto případy se týkají těch druhů sportu, které se drží na špici sledovanosti, ale bohužel některé problémy se přenáší i do jiných sportů.  Nedostatek peněz je semeništěm pro korupci a vznik zájmových skupinek. Kritici situace jsou většinou umlčeni, často na to doplácejí především jejich děti. I když jsou někteří rodičové zaslepeni a přeceňují schopnosti svých dětí, stává se i opak a talentovaní jedinci prostě skončí. A to je škoda pro ně i pro samotný sport.

J3.K