Můj návrat o 28 let zpět?
www.inadhled.cz Sportovní klání jsou velmi oblíbenou diváckou událostí. Úspěch jednotlivých aktérů je poté jakýmsi afrodisiakem i pro lidi v ochozech. Fandění má samozřejmě různé podoby. Jinak se projevují fanoušci biatlonu, atletiky, ragby, na hokeji i na fotbalových stadionech. Občas je to dané jejich skladbou, jindy oblastí, ze které pochází. V týmových sportech je patrná daleko větší rivalita v hledišti i na hřišti. Proslulou u nás je vzájemná nesnášenlivost příznivců fotbalových týmů Baníku Ostrava a Sparty Praha. Zápasy těchto dvou soupeřů se neobejdou bez policejního dohledu a často končí velkou bitkou. Kde není rozum a je nahrazen agresivitou, nečekejme zázraky, úctu, smír a toleranci.
Začala jarní část naší fotbalové nejvyšší soutěže a po zimní přestávce je vcelku jasné, že se o titul utkají především odvěcí rivalové z Prahy, tedy Sparta a Slavie, muziku bude do třetice tvrdit Viktorka z Plzně. Poměrně brzy se potkali playeři Plzně a Slavie, tedy momentálně vedoucích týmů celé soutěže. Pražský Eden byl vyprodán, lístky se už nedaly jen tak sehnat, Takže když jsem získal dva cenné lupeny, byl jsem rád. Vzhledem k tomu, že syn hraje za domácí sešívané, i když jen za starší žáky, dostal se na hřiště ve funkci vlajkonoše a poté měl jisté místo na tribuně.
Dvě vstupenky tak nakonec vyšly na mne a druhého syna. Ten paradoxně hraje za Spartu Praha, nikoliv však fotbal, ale ragby. I tak se trochu po oznámení podvečerního programu ošíval nad místem, které navštíví. Aby tomu však ještě nebylo dost, před stadionem jsme zjistili, že naše místa jsou v sektoru plzeňských Ultras. Za jiných okolností bychom tam nešli, tentokráte šlo o šlágr ligy, jiná cesta do ochozů nevedla.
Není mým úkolem hodnotit úroveň zápasu, přestože se hrál jeden z klíčových mačů v boji o titul. Vítězství Slávky o jeden gól se zrodilo v samotném konci, radost domácích byla obrovská. Spíše mne zaujalo chování fandů z Plzně. Nutno předem říct, že patří k těm slušnějším. Nicméně mnohé bylo zarážející. Možná jsem příliš slušně vychovaný, pár věcí mne prostě mrzelo. I když je třeba si uvědomit pivní posilnění několika desítek jedinců, k neúctě k soupeři, vulgaritě a slovnímu urážení se organizátorem chorea s megafonem nechali strhnout téměř všichni. Se synem jsme tam seděli a občas mezi sebou pronesli nějakou připomínku, ne nahlas. Přeci jenom jsme tam byli sami dva. S malým dítětem bych tam vydržel tak do výkopu. S podivem bylo používání pyrotechniky, jak ta se dostala mez i diváky, kteří prošli kontrolou? Toto však nejsou poznatky, které by byly nové. Na opeře potkáte obecenstvo kultivované, na biatlonu nadšené, k fotbalu patří tak trochu chuligáni. Seriózní diváci mají permanentku do míst, kde jsou v relativním klidu a bezpečí, ve sky boxech jsou potom ti, kterým nakonec fotbal moc neříká.
Daleko horší zkušenost jsme získali při odchodu ze zápasu. To, že jsou fandové hostujícího týmu drženi de facto v kleci, je odůvodněno předcházením sporům a rvačkám, to je ještě pochopitelné. Při opouštění zamřížovaného prostoru nás však policie nesmyslně držela ,,pod ochranou‘‘ další půlhodinu, ven nepustila ani rodiče s dětmi, dokonce tam zůstal i pán na vozíčku a jiný o berlích. Atmosféra houstla, původně naprosto klidní a spořádaní Plzeňáci byli nejdříve otrávení, o něco později už se dožadovali otevření brány hlasitěji. Velitel zásahu nás však nadále naprosto bezdůvodně držel za plotem a svým vystupováním pomocí megafonu stupňoval systematicky napětí. Po další čtvrthodině hádání se nás sice vypustili ze stadionu, ale hned před ním nás obklopila stovka policistů v ,,brnění‘‘ a se psy. Trvalo dalších dvacet minut, kdy se dav dostával do varu. Upozorňuji, že dosud nikdo z fanoušků nebyl nijak agresivní, snad jen pokřik formujících se asi dvaceti slávistů za zády kordónu připomněl to, proč se tak dlouho čekalo, hledal se prostě důvod. Mezitím některým ujížděl vlak, jiní měli část rodiny za zátarasem, to když na to byli se vstupem, podobně, jako my. Policejní psycholog a velitel zásahu měli v tu chvíli přijít o výplatu. Na samotných policistech byly vidět dvě verze. Jedni by si rádi praštili, jiní by šli radši domů. Pro mne to byla připomínka lednových dní v roce 1989, kdy jsem byl zbit a zatčen na Národní třídě. Pravdou je, že jsem tenkrát nedal kůži lacino, následující pochod z Brd do Prahy kolem půlnoci už byl jen trestem za aktivitu.
Vzhledem k tomu, že se nikdo nikde nechtěl rvát, po více jak hodině od posledního hvizdu píšťalky rozhodčího nás rozpustili. Bez jediného problému, náznaku konfliktu a zdůvodnění, proč se tak dělo. Jistě, chápu, když jde o utkání vyloženě znepřátelených týmů. Tady ale o nic podobného nešlo. Kdyby policisté samotní nevyhrotili atmosféru, lidé by beze slova odešli domů. Opět jsem si ale připomněl, že jsme policejním státem. Dejte blbcovi moc a on si ji s gustem užije.
J3.K
