Národní hrdost bez zásluh...

    Česká sportoviště svou úrovní velmi zaostávají za těmi nejen špičkovými v zahraničí, především ve vyspělých a do nedávna nekompromisně kapitalistických zemích, ale často je na každé větší německé vesnici lepší areál, než u nás ve velkém městě. Nicméně i přes rozdílné ekonomické zázemí je počet sportující mládeže srovnatelný, bohužel se diametrálně liší přístup státních orgánů k samotnému sportu. Podpora sportovních odvětví u nás ze strany státu je přímo tragická a většinu nákladů s rozvojem tělesných aktivit nesou na svých bedrech nadšenci v řadách trenérů a především samotní rodiče. Následně vychovat opravdu špičkové sportovce je poté obrovskou zátěží rodinných rozpočtů, návratnost investic je přitom velmi dlouhodobou záležitostí. Množství tzv. odpadu je tak obrovské, že se může jakákoliv vyšší částka vložená do sportovních aktiv považovat za velmi rizikové jednání.

  Přitom počtem obyvatel zase tak malou zemí nejsme. Skandinávské země jsou na tom podobně jako my, například Švédové, Finové a Norové dokážou přivážet medaile ze sportovních klání poměrně často. A nejen oni. Přestože má každý stát svá specifika, dokážeme u nás vychovat vynikající běžce na lyžích, vodní slalomáře, vždy máme aspoň jednu star v některém ze sportů, pro které u nás nejsou ideální podmínky. To svědčí o jisté šikovnosti našich lidí, která by s dostatečnou podporou měla daleko větší šanci přinášet další sportovní úspěchy.

  Velkou překážkou ve zvyšování úspěšnosti našich reprezentantů je prostředí kolem dětí. Vynecháme li výše uvedený laxní přístup státu, dalším důvodem je často korupční prostředí v odvětvích tvářících se ekonomicky pro jednotlivce perspektivně. Tím je myšlen hokej, fotbal, floorbal, někdy i atletika, ale například i lyžování, golf a další jim podobné. O mládežnických kategoriích ve fotbalové Spartě jdou legendy a naším úkolem není posuzovat, kde je pravda, i když si každý může udělat svůj obrázek sám. Také aféra kolem hokejového trenéra Růžičky před odchodem z HC Slavia Praha zahýbala sportovní veřejností. To jsou ale pouze vrcholky, které jsou vidět, realita má daleko zhoubnější podhoubí. Z toho relativně malého přídělu peněz určených sportu ze státního rozpočtu se velká část ztratí někde cestou, což provází v Čechách nejen tělovýchovné dění, ale patří to k jistému koloritu České republiky. Navíc korupce není pouze finanční, do konečného efektu zasahují i osobní vztahy, známosti a následná protekce, které jsou častou překážkou a někdy i ukončením rozvoje či naprosté demotivace vynikajících talentů. Největší ztráty vznikají v rozmezí 15-19 let.

  Vychovat skutečné šampiony je poté ještě složitější a velkou zátěží pro rodiče. Pokud po úspěch Ester Ledecké prozradil její otec, že každá její sezona stála ke třem milionům korun, a to ještě dědila lyžařskou techniku po úspěšných závodnicích, továrny vyrábí lyže na míru pouze topu ze startovního pole, si jistě uvědomujete, že takové částky nemůže investovat každý rodič , který má doma talentované dítě. Každý sport, který u nás nemá ideální podmínky, je navíc závislý na cestování, čímž se výrazně prodražuje. Ale i ty disciplíny, které se na první pohled zdají být ekonomicky méně náročné, mohou zahýbat s rodinným rozpočtem. Vychovat špičkové fotbalisty, hokejisty a tenisty je nákladnou záležitostí jdoucích do milionů, ale třeba i ragby milující syn, chcete li mu poskytnout možnost hrát profesionálně, ve svém důsledku tolik nezaostává, protože v určité fázi musí potomek opustit český rybníček a jít za svým snem do ciziny. To platí i pro házenou, basketbal a další sporty.

  Každé vítězství našich sportovců se stane vzápětí signálem k odstartování národní hrdosti politiků. Lidé odpovědní za tragickou podporu tělovýchovy u nás se náhle probudí a začnou se být do prsou. Snaha přiživit se na dřině a úspěchu jiných je nekonečná, vydrží však jen do té doby, než by se mělo začít jednat o zvýšení úrovně sportovišť na celorepublikové úrovni. O jednotlivé hvězdy se postarají aspoň částečně sponzoři, ostatně často jde o jednu z možností, jak ulít nějaké peníze či je smysluplně a přímo  investovat, ale prostředí sportu zůstává nadále prohnilé. Politici mají projevovat svou příslušnost k zemi především tam, kde se jedná o dalším směřování země v mezinárodní sféře, tam mají možnost bojovat jako lvi za svou vlast. Bohužel je třeba konstatovat, že my nemáme žádného politika, který by dokázal reprezentovat naši zemi se stejným úspěchem, jakým se mohou prezentovat naši nejúspěšnější sportovci. Na poli politickém je totiž prostředí ještě zkaženější. A to je co říct.

J3.K