Olympiáda z pohledu českého fanouška, den poté, shrnutí

  Výstavba areálů na břehu Černého moře byla jasným ekonomickým nesmyslem a lze jen doufat, že nádherné stavby nebudou za pár let pouhým rozpadajícím se pomníkem a bude se do nich sport vracet i nadále. Protože jinak by šlo o jedno z největších zaznamenatelných mrhání prostředky a byla by škoda nevyužít potenciál sportovišť k dalším šampionátům.

 Za pár týdnů už si nikdo nevzpomene na většinu nedostatků v organizaci. Výjimkou budou snad jen zranění z areálu akrobatického lyžování, kde trati připomínaly ruskou ruletu. Jinak šlo díky příjemnému jarnímu počasí o unikátní záležitost, která nám přinesla nejvíce medailí v naší historii, zároveň je však třeba se zamyslet nad některými poznatky. Musíme si uvědomit geologickou polohu naší země. Pokud to uděláme, jsou výborná umístění některých našich reprezentantů přímo zázrakem. Dojíždění za sněhem, ledem a kopci jsou neskutečně nákladná a je až s podivem, že se u nás najdou stále nadšenci, kteří investují čas, peníze a zdraví do vrcholového sportu. Nejde pouze o závodníky, ale celé jejich týmy a zázemí. Je to stejné, jako kdyby mistr světe  F1 Sebastian Vettel pocházel ze země, kde není ani jedna asfaltová silnice.

  Skloňme se před Martinou Sáblíkovou a jejím trenérem Černým. Ale i alpští lyžaři, běžci a biatlonisté, snowboardisté, skikrosaři zaslouží obdiv a uznání. Na druhou stranu, při pohledu na finanční náročnost nelze úplně souhlasit s požadavkem typu – chceme novou rychlobruslařskou dráhu. Je totiž otázkou, kde by byla vhodná a co by s ní bylo po ukončení kariéry samotné Sáblíkové. Je třeba takové projekty velmi zvažovat, na druhou stranu, stojí li jeden takový areál stejně, jako golfové 18ti jamkové hřiště, asi tu už dávno mohla být.

   Nyní k samotným disciplínám a sportovcům. Hodnocení si můžeme rozdělit následovně:

  Svůj vysoký standart si udržela Martina Sáblíková, od níž se zlatá medaile očekávala a ona nás opravdu nezklamala. Její symbióza s trenérem je malým divem světa a přináší radost i jistotu. Ta dřina za úspěchem stojící musí být neskutečná. Stejně tak lze ocenit Lukáše Bauera, i když nepřivezl žádný cenný kov, bojoval a i přes problémy se zdravím v průběhu posledních sezón dokázal, že naše odcházející generace běžců byla úspěšná.

  Překvapili nás především biatlonisté, kteří v mužské i ženské kategorii proháněli zbytek světa. Zasloužili se o rekordní počet medailí a Moravec se Soukupem nám dělali stejnou radost, jako Soukalová s Vítkovou, pokud přidají i dvě zbývající členky ve štafetě, mohou nám ženy dělat radost ještě dlouho. Biatlon čeká velký boom a informace, které už nyní hlásí nedostatek tréninkových zbraní, by mohly být předzvěstí úspěchů i v budoucnosti. Navíc Gábina Soukalová ukázala i krásnou tvář tohoto sportu a je svědectvím toho, že půvab a vrcholový sport mohou být současnými.

  A nebyla rozhodně jediná. Také snowboardistky svým bezprostředním, a přesto pohodovým chováním, získaly naše sympatie a zlato Samkové byl bonusem z těchto disciplín, Pančochová i přes tvrdý pád ukázala, že poplakávání k jejímu sportu nepatří. Ani zde se o budoucnost není třeba bát. Velkým překvapením byl i Ondřej Bank, 2x nás dostal do varu a i když na medaili nedosáhnul, dokázal konkurovat soupeřům, kteří mají za domem areál plný náročných sjezdovek a lyže měli na nohách už v dětské postýlce.

  Nepřekvapili nás hokejisté. Přáním celého národa byl návrat s kovem, ale realita je jinde. Ústup ze slávy, odchod zlaté generace, nekoncepční vedení mládeže a sporný výběr kouče jsou jen jedním z mnoha důvodů ztráty pozic z dob po Naganu. K dnešnímu zklamání vedla delší cesta, kdy vedení našeho hokeje ignorovalo alarmy hlásící nedostatky. Náprava bude složitá a dlouhodobá. Přitom podmínky jsou daleko lepší, než u letos tak úspěšných sportů, které jsou závislými na sněhu a horách. Podobným případem jsou krasobruslaři, je škoda, že v našem historicky úspěšném odvětví se tolik nedaří.

  Skikrosař Tomáš Kraus doplatil na kontakt se soupeřem a v jeho disciplíně prostě jedno zaváhání rozhoduje. Exmistr světa byl naší nadějí a v jeho věku mu můžeme projevit úctu, bohužel se nepodařilo, ale i to je sport. Zbylým sjezdařům, snowboardistům a akrobatům nelze nic vyčítat, cesta nahoru je trnitá a ne každý den se podaří překonat sám sebe. U Šárky Strachové by bylo nereálné očekávat lepší umístění, doba slávy je pryč a problémy posledních let se musely projevit. Také od sáňkařských disciplín a bobistů nemůžeme čekat zázraky, absence dobrých podmínek nenapovídá zlepšení.

    Zklamáním je tedy především ztráta míst na čelních místech u skokanů. Vzhledem k zázemí jiných týmů jsme sice možná trochu pozadu, ale dřívější nadšení a radost z úspěchů, na které jsme byli zvyklí, jsou pryč a skoky na lyžích spadly do kategorie průměrných. Také v běžeckých stopách jsme doufali ve větší úspěch, ale snad nám zase vyroste pár talentovaných jedinců a masovost tohoto sportu bude přetavena v budoucí návrat na výsluní.

  Závěrem je třeba poděkovat úspěšným medailovým olympionikům a jejich týmům, také těm, kteří na kolbištích nechali to nejlepší ze sebe a reprezentovali naši malou zemi s hrdostí a radostí. Profesionální sport je řehole, kterou si ne každý uvědomuje. Za úspěchy a slávou jsou roky dřiny a odříkání. Kdo to nepoznal a pouze kritizuje, neví, o čem mluví. Na druhou stranu je třeba si připustit, kolik faktorů odděluje vítězství od prohry. A to si určitě každý ze zúčastněných sportovců uvědomil. Tak zase za čtyři roky na shledanou v Jižní Korei.

    A ještě maličkost. Zřízení Olympijského parku na Letné byl vynikající nápad a určitě by se podobné sportoviště využívalo i mimo olympiádu. Také je třeba pochválit profesionální přístup moderátorů České televize a všech těch, kteří nám přinesli sportovní dění až do našich obýváků. Jejich výkony byly často na stejné úrovni nasazení, jako všech sportovců. Děkujeme a přejeme zasloužený odpočinek.

J3.K