Víkendová klání

  Rodiče jsou nedílnou součástí víkendových zápasů. Je samozřejmě jedno, jakou disciplínu vaše ratolest dělá, zpočátku není ani důležitá míra talentu, podstatné jsou podpora sportovního ducha, výchova k fair play (tu v reálném životě jen těžko pozná), samozřejmě nesmíme zapomenout ani  na disciplínu, jejíž základy se budují právě na sportovních kolbištích. Se zvyšujícím se věkem se postupně projevuje rozdílná výkonnost a talent, nesmíme však být na děti příliš přísní, za mnohé mohou geny získané právě od nás rodičů. Jen výjimečně se podaří objevit neskutečný talent tam, kde rodiče nejen, že nikdy nesportovali, ale navíc jejich společná hmotnost představuje slušnou konkurenci pro rozjetou Tatru a domácí stravovací návyky se mění v hromadnou návštěvu některého s fastfoodů.

  Přichází tedy okamžik, kdy se rozhoduje, kdo se bude snažit uchytit v profesionálním sportu, a kdo zůstane sice fanouškem pohybu, nicméně pouze jako amatérský nadšenec. Je třeba vyzdvihnout obě varianty. Jestliže profíci se starají o popularizaci svých disciplín a jejich úspěchy zvyšují následovně základny daných sportů, nyní o tom může hovořit biatlon a ženský tenis, pak zbytek sportujícího národa napomáhá svému zdraví, což v důsledku může přinést kladné hodnoty do státního rozpočtu. Je pravděpodobné, že kdyby sportovali všichni, možná by přibylo dost práce na chirurgiích, ale ostatní nemocniční oddělení by zaznamenala úbytek pacientů a lékárny by mohly zkrátit pracovní dobu.

  Vraťme se však zpět na hřiště a do hal. Co pro rodiče a doprovody dětí znamenají víkendy plné nervů a fandění? Vynecháme li opuštění u Čechů tolik oblíbeného chalupaření, jde především o hodiny trávené za postranní čárou, stovky kilometrů najeté při přemísťování se po celé republice a časem i mnohem dále, mrznutí i přehřívání, desítky káviček nevalné chuti, klobás na všechny způsoby, vykřičených hlasivek, u kolektivních sportů ukroucené hlavy z taktiky trenérů a nepochopení toho, proč právě vaše dítě momentálně nehraje, setkání se se závistí, pomlouvání se mezi rodiči, při troše štěstí naopak získání nových přátel, což platí jen tehdy, daří li se potomkům přibližně stejně. Dále srážky s těmi, kterým nesplněné ambice zatemnily mozek, údiv nad rozhodováním rozhodčích, někdy radost z vítězství, jindy utírání slz tekoucích po tvářích poražených. A poté návraty domů, pro maminky nástup ke strojům a likvidace špinavých dresů. To vše je proložené celotýdenním shonem kolem tréninků, u těch nejlepších se jen těžko poté stíhá i škola, zvláště přibude li i individuální trénink, fyzioterapie a další pro peněženku katastrofální činnosti. Mezi ně patří i obnovování spotřebních pomůcek, namátkou jmenujme kopačky, hokejky, brusle, tretry, lyže a další propiety. Samozřejmostí jsou i klubové teplákové soupravy, u jednoho fotbalisty může cena kompletu hravě dosáhnout deseti tisíc. To nemluvíme o sportech typu lyžování, kdy se přidávají dlouhodobá soustředění na druhé polokouli.

  Ne z každého se nakonec stane sportovní superstar. Přesto nelze litovat vynaloženého času, peněz a nervů. I když nám za to děti možná ani nikdy nepoděkují, jednou přenesou svou minulost na své potomky a svou péčí budou pokračovat v naší práci. Kdyby nic jiného, dáváme jim šanci vstoupit do života s tím, že měly možnost vstoupit do galerie úspěšných. Nepovedlo li se to, trávily aspoň svůj čas mezi sobě rovnými, v kolektivu, a naučily se nejen bojovat s osudem a sokem, zároveň získaly návyky, které si nesou do zbytku života. A těm nejlepším nezáviďme. Za jejich úspěchy stojí nejen talent, ale i neskutečná dřina, odříkání, vůle, pokora a touha po vítězství. Co jiného lepšího můžeme dětem nyní v této době dát? Těch pár víkendů na hřištích za to stojí. A nakonec velkým bonusem je i to, když to všechny baví.

J3.K