Za hranicemi chápání

Rivalita a nenávist

  Nedávno jsem jel na trénink se synem a před halou, kde se odehrával zápas mezi Spartou a Slavií ve futsalu, stála auta plná těžkooděnců v očekávání, co se bude dít po závěrečném hvizdu. Opět vyzdvihuji, nešlo o zápas první fotbalové a ani hokejové ligy. V hale bylo pár set lidí a výsledek neznám, přesto mne udivila přítomnost tolika policistů a techniky. A přinutilo k zamyšlení.

  V televizi běžel kdysi seriál o fanatických fandech předních evropských klubů. Šlo o prvoligová fotbalová mužstva a jejich příznivce. Jejich chování se mění v závislosti na různých faktorech. S vyspělostí kultury, náboženstvím v zemi existence klubu, s bohatstvím státu, se společenskou úrovní samotných fanoušků příslušných k jednotlivým týmům. Všichni si pamatujeme na řádění anglických rowdies z let poměrně nedávných, strašákem nynějších pohárových západů se stali neovladatelní sympatizanté tureckých družstev, jejich příslušnost k islámu je daná. A protože samotné náboženství je poměrně neústupné, o čemž svědčí události posledních let po celém světě a intervenční chování vyznavačů Alláha v Evropě zaznamenáváme i my při cestách po okolních státech, agresivita těchto fans dosahuje úrovně místní války. Řeší li své klubové názorové rozdíly u svých stadionů, řekneme si, je to jejich věc, ovšem pokud přijedou k nám, je vše jinak, týká se nás to. Angličané upravili zákony tak, aby se jim co nejvíce podařilo eliminovat možnost vzniku problémů přímo na stadionech a nalezli způsob, jak tam největší provokatéry nepokojů nepustit. Odměnou jsou chorály doprovázející fandění a podporování hráčů, úcta k soupeři a plné stadiony, a to i včetně žen a dětí. Také německé svatostánky sportu jsou většinou v poklidu, i když na úrovni mládežnických sportů už se často projevuje převaha sportovců z rodin původem neněmeckých a jejich rodiče se projevují občas poněkud spontálněji. Problémy nebývají ani s vyspělými státy ze severu Evropy, Švýcarska. Opakem jsou mimo již zmíněného Turecka týmoví nadšenci z Ruska, Polska, Srbska, také jih Itálie a Řecko se nedají zahanbit. Je to dáno nejen náboženstvím, ale i historií a mentalitou těchto národů, v případě Ruska i neovladatelností a pocitem nedotknutelnosti jednotlivých příznivců i celých skupin toulajících se po utkáních, neúcta k zemi, ve které se právě nachází.

  Zvláštním mi připadá naopak skutečnost, že o podobných incidentech neslyšíme nijak pravidelně ze Spojených států, kde je mnoho různých jiných sportů, určitě i rivalita a přesto zde má policie pravděpodobně větší respekt a zároveň Američané pojímají sportovní akce zároveň jako rodinné. A možná je to dáno i jiným systémem a zároveň samotnou úrovní obecenstva.

  Vraťme se do Čech. Nebývalo tu nijak nebezpečno, ovšem časem se vyhrotily vztahy fanoušků jednotlivých klubů a snaha vypadat světově byla přetavena v násilí, stadiony se vyprázdnily a úroveň fotbalu i hokeje poklesla. Chybí radost ze hry i z dívání se na ní, tím poklesly výnosy. Na našem sportu je velmi znát, jak chybí peníze. Také úroveň vedlejších produktů na stadionech a v halách je špatná, drahé ceny za neexistující nadstandart připomínají dění v našich kinech, kdy návštěva filmového představení vyjde na trojnásobek při zakoupení občerstvení. Tím je potlačena návštěvnost rodin, postižena výchova sportovního podvědomí a dává se prostor řvoucím chuligánům, jejichž jedinou modlou není sport samotný, ale přidružené vybíjení agrese. Následkem toho opět ubývá diváků přejících si dobrou zábavu. Jsou to spojené nádoby, o kterých nikdo nepřemýšlí. Jak naplnit ochozy a tím i pokladny klubů a zároveň uspokojit davy příznivců, kteří si sice vyberou svůj tým, ale klidně podají ruku vedle sedícímu fandovi soupeře, to bude jistě nadlouho u nás nezodpovězená otázka. Začal bych tedy aspoň tím, že bych vytěsnil lumpy a zamindrákované jedince mimo dění a postupně zvyšoval kulturní vědomí národa. Bude to cesta dlouhá, ale když se to podařilo v Anglii i jiných zemích, myslím si, že náš národ není jen stádem hlupáků, ale je tu plno nadšených rodičů, kteří jednou přivedou své děti na hřiště, začít mohou v diváckých pozicích a ukázat, že dav se může chovat spořádaně i při projevu emocí. Sport nás potřebuje a my mu to dlužíme. On nám to jednou zase vrátí.

J3.K