20 let v NATO, je ale proč slavit?

  K oslavám našeho vstupu do NATO, o němž nerozhodovalo ani referendum, se do Prahy sjeli vzácní hosté. Někteří až natolik, že si je ani nezasloužíme. Třeba bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová. Tato politička s českými kořeny se v době Havla stala jakýmsi vzorem toho, kam až to může někdo svázaný s českou kotlinou dotáhnout. Bohužel právě tato žena, nazývaná též Krvavá Madla, měla výrazný podíl na bombardování Srbska při oddělování Kosova, které Havel v návalu radosti z amerických demokratických postupů nahlas schvaloval. To, že při něm zahynuli tisíce nevinných obětí zvrácených představ Madly o svobodné Evropě, je pro posthavlisty nedůležitý detail. Přednáška o knize, v níž se její autorka Albrightová vyjadřuje k pojmům, jakým je fašismus, předávání správných informací občanům a dalším kulišárnám, které považuje za cestu k demokracii, je vskutku drzostí. O to více, že dotyčná ,,kamarádka´´ Havla na neštěstí jiných dobře vydělává milióny dolarů  a její firma funguje jako tvůrce zákonů v zemích, kudy prošla americká idea o potřebě ovlivňovat místní dění. Přitom Albrightová patří do stejné škodlivé skupiny lidí, jako právě již výše zmiňovaný Sörös.

  Vstup do NATO se před 20ti roky zdál být logickým. Ochrana České republiky po vzoru Švýcarska se mohla být na první pohled nákladná, Evropská unie se také jevila být méně utopistickou představou, než nyní, zvláště jako nástupce EHS. Jen málokdo si  tehdy připouštěl výrok významné britské premiérky Margaret Thatcherové z roku 2002 – Sjednocená Evropa je klasickým utopistickým projektem, pomníkem intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach. Naše představa o Evropské unii a jejím sepjetí s NATO byla idealistická a vstup do vojenského paktu měl být zajištěním bezpečnosti pro budoucí generace.  Jen málokdo tehdy tušil, že se jednou cesty USA a EU mohou rozejít, případně se jejich soužití stát kontraproduktivním. Také Rusko se mezitím značně změnilo a pod vedením Vladimíra Putina se stalo opět silnou velmocí schopnou vlastním vývojem zbraní konkurovat moderním zbrojním arzenálům vojsk NATO, zároveň postupně vytváří své hospodářství stále méně závislým na evropských státech, čemuž napomáhá i krátkozraká politika sankcí, které mimochodem dodržují Němci méně, než my. Rázem jsme se stali zemí, která patří k nárazníkovému pásu a navíc je vojenským i ekonomickým vazalem západních mocností o rovnocennosti pouze snícím. Opět jsme v situaci, kdy se cizí armáda v klidu promenáduje po naší zemi, byť tu nemá své základny.

  V oblasti hospodářství jsme na tom ještě hůře. Z velké části nám nepatří a ten zbytek není natolik produktivní, abychom si mohli dovolit vytvořit vlastní silnější armádu. K naší smůle navíc americká armáda stále více uzavírá kruh kolem Ruské federace, což vyvolává reakci Moskvy. První m výrazným krokem bylo nevpuštění Trojského koně na Krym, tedy zpětvzetí si tohoto poloostrova zpět od Ukrajiny proto, aby na něm neparkovala americká flotila. Dalším je jistě příprava na obranu ruských západních hranic, od kterých nás dělí jen pár stovek kilometrů. Nejasný je také vztah mezi Ruskem a Tureckem, tedy dalším členem Severoatlantické aliance, včetně sporů uvnitř ní týkající se financování jednotlivými státy či rozpory mezi Tureckem a Řeckem. Nedávná smlouva mezi Francií a Německem je dalším z náznaků, že to v NATO i EU začíná skřípat, také dohody o hospodářských vztazích a clech mezi USA a EU dost váznou a komplikují představu idylky.

  Euforie z konce minulého století je pryč. Idealisté stále věří v Havlovo božství, jeho nadstandardní vztahy s americkou diplomacií vidí jinak, než jako to, že prvotní naivní obchodník s lidskostí byl pouhým vhodným nástrojem zneužívaným k vlastní americké propagandě a umělá aura nad jeho hlavou byla jen snaha vytvořit velikána z našeho prostředí., který by byl ikonou demokracie. Přitom se zaprodal americké invazní a agresivní filosofii, jejíž jednou z tváří je právě Albrightová. Podíváme li se na nedávnou minulost, kde Američané společně s vojsky zemí NATO prosazovali vlastní verzi demokracie, stáli v čele USA lidé, kteří nás k vážení si Havla přímo vybízí. Pánové Bush st., Clinton, Buch ml. a Obama jsou souputníky Havla a zároveň stojí za všemi agresemi posledních tří desetiletí. Český prezident Zeman nedávno prohlásil, že námi vydaný souhlas s bombardováním Srbska byl omylem. Všechna čest za toto prohlášení vydané v době ,,oslav´´ našeho vstupu do NATO. Nikoliv Albrightová, ale Zeman si nyní zaslouží pochvalu za smysl pro realitu. Agitace Albrightové pro další podporu zájmů USA, ke které se přidal i bývalý poslanec ODS Vondra, je pouhou snahou zachovat sobě a Havlovi místo na piedestalu, kam však ani jeden z nich nepatří. Vývoj ukázal, jak velkým omylem byla tehdejší euforie z naší příslušnosti k Západu. Máme tam patřit, nebo je správné zůstat ve středu Evropy, tedy tam, kde se skutečně vyskytujeme? Mám být chudým příbuzným Západu, nebo hrdými Středoevropany?  Volby do EU mnohému napoví a NATO není projekt navždy. Pokud tedy někdo dnes slaví, pak pouze naivní idealista. Případně ten, komu to nějak prospělo. Podíváte li se na jména těch, kteří momentálně plesají radostí, jistě pochopíte....

J3.K