Agresivita
Při sledování novodobých pohádek se nestačím divit. Také hračky, které si naše děti vybírají podle reklam, jsou poměrně drsné. To už nemluvím o počítačových hrách, komiksech, filmech.
Říkám si často, je li to zapotřebí, co to dětem dá? A také vzpomínám, jaké byly pohádky v mém dětství. A zjišťuji, že až tak dramatická změna v podstatě to není. I my jsme bojovali, byli jsme indiáni, vojáci, rytíři, lovci. On to je totiž způsob výchovy, který pochází z dob, kdy přežívali jen ti nejsilnější, smečku vedl ten nejschopnější. Jen reálnost her se mění.
Technika nám umožňuje věrně přenést podobu skutečného průběhu boje a jeho následky. To co dříve bylo možno jen naznačit, to nyní můžeme vidět z blízka a téměř naživo. Animace, možnosti filmu, výrobní procesy, to vše umí kdysi nemožné, bohužel ve všech směrech. A děti jsou na pokřivenou realitu zvyklé, či spíše si myslí, že to, co vidí, je právě ta každodenní realita, malinko se nám ztratil smysl pro čest.
Zdravá agresivita je v pořádku, patři ke sportu, k prosazení se v zaměstnání, pasivní lidé ničeho nedokážou. A na nás dospělých je dětem vysvětlit, kde je hranice mezi fikcí a realitou, co je zdravá agresivita a co už je nepřípustná agrese. Ale dokáže to každý posoudit?
Pokud někdo reaguje vulgárně na něco, co se ho netýká, či je li jeho reakce neúměrná situaci a je schopen od slov a vulgarit přejít k násilí, které nedokáže zvládnout, myslím si, že takový člověk nepozná ten rozdíl a má problém tuto hranici určit. A když takové lidi potkáme v reálném světě, můžeme dětem názorně ukázat, kde snaha něčeho dosáhnout přesáhne meze slušnosti, stala se agresivitou a agresí zároveň.
Je fajn mít názorné příklady. Tedy někdy, pokud není pácháno násilí na nás, nebo nám blízkých.
J3.K
