Chciválkové

  Ruská trpělivost má své meze. O tom se přesvědčila Ukrajina, jejíž osmiletou provokaci se Západem v zádech ukončila ruská SVO. Po třech letech bojů, kdy se ruské jednotky snažily vyhýbat zásahům proti civilnímu obyvatelstvu, zatímco ukrajinští válečníci ho v klidu napadali a nešetřili ani děti či ženy a seniory, navíc byli schopni naaranžovat divadlo tak, aby západní média mohla tvrdit, že jde o oběti krutosti Kremlu, se možná opatrnými kroky blížíme k smíru. Moskva už vyrostla z naivnosti, je opatrná ve všech krocích a nikomu úplně nevěří. Od dob naší tzv. Sametové revoluce se totiž NATO, jehož smyslem byla protiváha k Varšavské smlouvě, po jejím rozpadu rozšířilo až k hranicím Ruska a na dostřel ke Kremlu. Rusové nejdříve mlčeli, poté začali vyslovovat obavy a v případu Ukrajiny řekli „Dost!“. A i tam až po osmi letech od Majdanu učinili zásadní kroky k vlastní bezpečnosti.

  NATO při svém rozšiřování spolknulo i bývalé sovětské republiky, navíc nenávist stříkající ze současného liberálního vedení těchto zemí poukazuje na jistý ideologický fanatismus, který tamní politici převzali od západních elit. Jenže zatímco u Litevců, Lotyšů a Estonců můžeme teoreticky tvrdit, že by mohlo jít o špatné zkušenosti se součinností v bývalém Sovětském svazu, u západního světa jde o chtíč a touhu po ruském bohatství. A to jak skutečném, tak i nerostném a přírodním. Společná nenávist k těm, kdo to vše vlastní, má tedy různé základy a stejné dopady. Pokud se Rusové skutečně naštvou, uvědomí si, že tři pobaltské státy jim brání v přístupu k Severnímu moři a je to problém, vdechnou zpět všechny tři a nikdo s tím nic neudělá. Navíc tam mají svůj Kaliningrad (založili ho Přemyslovci, jmenoval se Královec), nedaleko Petrohrad, a především jde z pohledu Moskvy o bránu do Evropy. Britové by se mohli na svých ostrůvcích klidně potrhat, nic by nenadělali.

  Leyenová měla  proslov o tom, jak je Ruská federace v posledním tažení. Ekonomicky, vojensky i mocensky. Asi dostala od naší BIS zprávu, že došly čipy z praček. Ve skutečnosti je Moskva pro Washington jedinou oblastní, kterou Trump považuje za rovnocennou a společně s Čínou i za diskuse hodnou. Evropské tajtrdlíky má tendenci ignorovat a usmívá se nad jejich tápáním. Starmer, Leyenová, Macron, Merz jsou pro něj jen jména, která sice zná, ale nijak si nepřipouští jejich důležitost. Naši Fiala s Lipavským už jsou pod úrovní jeho ochoty vnímat, a to i přes to, že má historicky k naší zemi jisté osobní vztahy. Naopak Putina si svým způsobem váží a má v něm jistou záruku v tom, že co si řeknou, to platí. Což u takového Zelenského nemůže tvrdit nikdo. Defraudant, drogově závislý a nacisticky smýšlející diktátor není pro soudného člověka v jeho postavení partnerem. Může stačit kolegům komediantům, politikům třetí kategorie, fanatickým obhájcům Bandery a nacismu, falešným hráčům na solidaritu a lidem neschopným vnímat pozadí toho, co se ve skutečnosti děje, ale pro velikány dnešní doby jde o naprostého zmetka žebrajícího o almužnu, z níž ještě většinu ukradne.

  Poměr sil a jejich rozložení se vrací tam, kde byl. I přes bláboly Leyenové, chciválků z EU a touhy nadnárodních magnátů je Rusko nejsilnější od 2.světové války. Američané tuší jeho progres stejně jako ten čínský. Evropa je o 20 let a stovky miliard zpět. Nákupem F 35, které navíc po zkušenostech s vypínáním systémů na dálku některé země již zrušily, se nic neřeší. Naše zblblá vláda zatím nechce nic pochopit. A ani změnit k lepšímu. Jen se chvástá a lže, kopíruje názory Berlína. Představa zásadní změny po volbách je nereálná. Babiš je stejným eurohujerem a odpůrcem Ruska, jako současná vládní koalice. Nikdo ze současných politiků nahlas Putinovi podporu nevysloví, snad jen Foldyna z SPD na to má „koule“.  Prostý občan jen trochu přemýšlející nikdy proti Rusům bojovat nepůjde, natož za zájmy Němců, Britů či Francouzů. A pokud se na to někdo těší, přejeme mu aspoň rychlou a méně bolestnou smrt. Protože nic jiného ho nečeká.

Jindřich Kulhavý