Co nás čeká v roku 2025?

  Veškeré pohledy Západu i Východu směřují do USA. Blíží se inaugurace Donalda Trumpa, ovšem všichni jsou v očekávání, nepřijde li ještě pokus o jeho násilné odstranění. Dosavadní Bidenova exekutiva plení státní pokladnu a zbytky z ní odesílá na Ukrajinu. I to může být podnět k naprosté otočce v přístupu Bílého domu k tamní situaci. Trump si však zadal i plno dalších předsevzetí a je otázkou, jak je bude moci naplňovat. Namátkou jmenujme vystoupení Spojených států z WHO či dokonce z NATO, vyřešení problému migrace do USA, eliminace zahraničních vojenských misí, rázný konec s pedofilií a obchodem s dětmi, vyšetření situace kolem covidohysterie, ukončení podpory LGBT šílenství. Trump si však nemůže z mnoha důvodů dovolit slabost, bude tedy bojovat za zvýšení prestiže Spojených států, což naznačil při zatím úsměvném návrhu připojení Kanady k své zemi či získání Grónska.

  Donald Trump zároveň čelí krizi dolaru a jistě udělá vše proto, aby nadále zůstal světovou měnou č.1. Určitě tak nebude mít pochopení pro obchodní i politické aktivity nově vzniklé organizace BRICS, pokud tedy nebude mít tendenci do ní vstoupit. Bylo by to obrovské překvapení, ale divit už se nelze ničemu. Pravděpodobnější je však spíše snaha semknout Západ a zkusit mu vrátit jistý lesk. Předpokladem k tomuto vývoji je rozprášení liberálů ovládajících Evropskou unii, Austrálii a Kanadu. Nad liberály a americkými demokraty stojí organizace jako Deep State, Black Rock, WEF a pár dalších. Je otázkou, má li na to Trump lidi, sílu a moc. Navíc odvahu, už dvakrát čelil ozbrojeným atakům. Je pod obrovským tlakem, válčí s médii, s Hollywoodem, Gatesem a obrovskou silou. Na své straně má Elona Muska, Kennedyho a pár odvážných celebrit, většinu Američanů.

  Budeme li předpokládat, že Trump všechny tyto nástrahy překoná, usedne k jednacímu stolu s Vladimírem Putinem, případně s Si-Tin-pchingem, bude mít problém Evropská unie. Ne, že by ho neměla už nyní, její vedení je naprosto neschopné a prolezlé ideologickým idiotismem a nenávistí, ale vzájemná dohoda tří velmocí postavená na vzájemné toleranci by odstavila Brusel na vedlejší kolej. Už nyní je honba za nižšími emisemi CO2 k smíchu odborníkům, stejně tak nesmysly o klimatické krizi vyvrácené ujištěním, že se nacházíme v chladnějším období na planetě. Údajně stoupající teploty jsou spíše vítaným návratem k normálu. Navíc jsou často vycucané z prstu, aby byla dodána dramatičnost. Green Deal s podobně sílícími hlasy zanikne, jen bude třeba ještě zrušit velkou část již schválených zákonů vztahujících se k zrušení spalovacích motorů či k energetice. To bude ještě chvilku trvat, nečekejme to hned v tomto roce. Přeci jenom je v tom hodně peněz, které již byly utraceny. A to má EU na krku ještě Ukrajinu, která bude těžko rozlousknutelným oříškem. Boje na ní mohou rychle skončit, nebo naopak budou trvat ještě dlouho do okamžiku, kdy zůstane pouhá Kyjevská gubernie.

  Liberálové se budou snažit udržet u moci za každou cenu. Leyenovou si poslali do čela Evropské komise, obsadili opět většinu Evropského parlamentu, na slovo poslouchají WEF, došli tak daleko, že podporují nacismus. Naštěstí jsou jejich „úspěchy“ natolik viditelné, že se lidé začali bouřit. Migrace, padající ekonomika, destrukce průmyslu, zemědělství, energetiky, ztráta osobních svobod, počínající a zatím skryté plány na omezování pohybu, přiblížení se ke kreditnímu systému spojeném s bankovním, veřejné lhaní v médiích. To vše je projevem liberalismu a bylo urychleno covidem.  Lidé pomalu procitají a je otázkou, jak dlouho si to nechají líbit. Množí se počet demonstrací, zatím korigovaných ozbrojenými složkami sloužících vládnoucí vrstvě, ale jak dlouho to tak může vydržet? První letošní ukázkou síly liberálů budou volby v Německu. A antivládní AfD má podporu už i v zámoří. Ne, nečekejme ještě její vítězství, ale pronikne li do všech státních úřadů, už ji liberálové nebudou moct zrušit, jak se o to dosud snaží.

  Česká republika se po mnoha letech marastu posledních dvou vlád (ne, že by ty předcházející byly nějak moc úspěšné) blíží k dalším parlamentním volbám. Úkol zní jasně-Fiala nesmí projít. Je třeba si uvědomit, kolik berliček k vítězství má k dispozici. Na jeho straně je prezident, Ústavní soud, korespondenční volby, většina v dosavadním obsazení obou komor Parlamentu, justice, policie a armáda, média, Sorosem placený neziskový sektor. To není málo. Má na své straně minimálně 10 % voličů žijících v ČR a dochází k náboru těch, kteří mohou hlasovat ze zahraničí. Stále upozorňujeme, že si mohou zkusit ještě schválit volební právo pro Ukrajince žijící u nás a je nepřehledné, kdo může volit z bývalých obyvatel Sudet. Když to vše sečtete, je to velká síla dávající jemu i Pekarové obrovské sebevědomí. Jistě vnímáte to nebezpečí, které může být částečně ovlivněno změnami v zahraničí.  

  Předvolební období bude ve znaku snahy vládní koalice stihnout co nejvíce znemožnit jakékoliv změny. Očekávejme smršť zákonů, nařízení a směrnic převzatých z Bruselu. Zároveň to berme jako předzvěst toho mnohem horšího, co by se dělo, kdyby se Fiala udržel. Budeme svědky pošpiňování, urážení, tvorby kauz, Foltýn bude umlčovat ideologické odpůrce. Mezitím sílí vliv nezávislých médií a informačních zdrojů a jsme svědky jejich války s mainstreamem. V oblasti ekonomiky však očekávejme další propady, tato vláda není schopna naplnit státní pokladnu ani neúnosným zvyšováním daní, třeba i formou emisních povolenek. Společenské dusno se zvýší a po volbách může vyvrcholit podobnou situací, která je v Gruzii či pokusem zrušit volby. Jsme v období neúprosného boje o moc, nejen u nás, a drtí nás to. Jsme na prahu těžkého, složitého a možná zlomového roku. Nebo také ne. Pak očekávejte to nejhorší včetně konce koruny, samostatného státu a jakékoliv svobody. Pamětníci budou vzpomínat na socialismus a nadávat sami sobě, proč zvonily na Václaváku jejich klíče. Chceme li prosperitu, svrchovanost a jistotu, musíme jít za ně bojovat.

Jindřich Kulhavý