Dopis čtenáře - Výchova dětí u nás

   Vážený pane Jindřichu,

opět bomba! Je to sice tristní, ale pobavil jste mě. Všichni to víme, ale pohoda, klídek. Falešná korektnost.

Po 20 letech práce jsem se už dál nechtěl podílet na likvidaci svého resortu. Odešel jsem učit na průmyslovku.

Zpočátku to šlo, ještě jsem si dělal fóra do dalšího ročníku. Ve třídě kolem 30 žáků. Záhy jsem ovšem musel ubírat. Na objemu látky i náročnosti. Nebyl jsem sám, to mi maně sdělil i ředitel. Úroveň ZDŠ, není výběr, obrovská nabidka škol, atd. Inkluze, asistenti. Na střední je problém násobilka, na VŠ procenta. Tak to postupuje. U maturity mi hoch počítal sin90˚ na kalkulačce! Ve finále jsem měl ve třídě 9 kluků. Byli fajn, ale moc rozumu nepobrali. Tak jsem podal demisi a šel do penze, po 3 letech poctivé "přípravy" na důchod, přesluhování na zkrácený úvazek. Ještě to nějak šlo. Práce mě velmi bavila, kolektiv kolegů i mančaft výborný. Ale něco předstírat, ještě za peníze, že učím a něco naučím?

Pokud jde o výchovu, neměl jsem problém. Všechno jsem řešil hned na místě. Žádný třídní, ředitel nebo rodiče. Každý jsme tady sám za sebe. Nikdy jsem nezvýšil hlas, ale pohlavek u chlapců občas padl na úrodnou půdu. Ženu (dívku) ani květinou neuhodíš. Jsou o level výš. Ovšem nikdy ne ve vzteku. S klidem. Pak jsem přešel na teleskopické ukazovátko. "Chlapci, přece si nebudu otloukat vlastní ruku!" Hlavy šly dolů. Světe, div se! Nikdo si nikdy nestěžoval. Ředitel se nevyjadřoval, rodiče se jen usmivali. Na schůzkách jsem rodičům říkával jedinou větu: "S kázní a prospěchem v této třídě problémy nemám!" Přitom jsem měl v ruce černý zápisník, který jsem ovšem nikdy neotevřel. 

Sám jsem doma dostal na zadek snad jen jako malý kluk. Svoje děti jsem cepoval do 3 let, pak jsme si jich už nemuseli všímat. Školy, profesi i partnery si vybrali sami a dobře. Říkávám, že ani nevím, že je máme.

Základem je perfektní znalost předmětu, problematiky. Pokud to někdo jen předstírá, děti to záhy vycítí. Konečná pro  kantora. Nekázeň, atd. Na začátku jsem stanovil jasná pravidla hodnocení, chování, atd. Přes to pak nejel vlak. Hodnotil jsem všechno, stejnou vahou. Zkoušení, testy, písemky, aktivitu, poznámky s technickým rámečkem! (aktuální odborné učebnice nebyly). Laboratoře z dob minulých. Známek u mě bylo hodně, ale museli být "ve střehu" stále. Podle toho byly i výsledky. 5 na vysvědčení tak občas dostali jen skuteční mistři v oboru propadlíků. Neměl jsem ani absenci ve třídách. Od 18 si nepřítomnost omlouvali sami. Stačilo říct: "Á, pán nechodí na moje přednášky? Tak se na něj podíváme!" Řekli si to mezi sebou a byl klid. Přísnost, spravedlivost, lidskost a pokora. Osobní příklad. To byla moje psychologie a pedagogika. I u dospělých podřízených spolupracovníků. Jako na vojně. Nedal jsem žádnou důtku, sníženou známku z chování, atd. U maturit za cca 20 let jsem udělil 2 nedostatečné.

Tuším, že dnes jsou na tom morálně stejně rodiče i děti...

Jistě, že mě zkoušeli. To je normální. Sám jsem nezapomněl na svá mladá léta a své mentory. 

Na sportovním kurzu 3. ročníků dělali hoši o půlnoci binec. Domluva nepomáhala. Tak nástup, jak kdo byl, a pochodové cvičení v terénu vysokou mokrou trávou. V noci. Do konce pobytu byl klid. Nic jsem nevyšetřoval, nikoho netrestal. Druhý den to chtěli zažít všichni, včetně dívek. Jen paní učitelky měly opět problém. Na okraji civilizace jsme prý nebyli řádně osvětleni! Ředitel jen mávl rukou. To už jsem měl nějakou zkušenost. Na úplném začátku to bylo horší. Stejná akce, třídu ani prostředí  jsem neznal. Z túry jsme šli kolem jediného obchůdku v okolí. Asi už víte, co se dělo. Povolil jsem v dobré víře nákup. Zapálil jsem si (jinak jsem abstinent) a v tom mi to došlo! Měl jsem prodavačku upozornit ohledně prodeje alkoholu! I když někteří byli už dospělí, akce školy! Pozdě. Co se dá dělat? "Tak hoši, do tábora se nic neponese. Vypít tady a teď!" Naštěstí to bylo jen pár piv. Opět, nikdo nic neřešil. Sami se zřejmě nepochubili. Nabytá zkušenost se pak už nikdy neopakovala. Tak to v životě bývá. Kdo je připraven, není překvapen.

Můj výcvik byl jednoduchý. Nehrál jsem si na policajta, pravidla byla dána. Nechal jsem mládež žít. Na výletě, ve vlaku, v divadle byl klid. Bavil jsem se normálně s kolegou a nevšímal si jich. Beru je jako dospělé lidi. Oni dělali to samé, bavili se spolu. Tak přišla třeba průvodčí a ptala se, co jsme za školu? Že se děti chovají slušně, zdraví, žádný nepořádek, atd. Jednou jsem vzal do Národního se studenty i manželku. Není včerejší, samozřejmě. Byla velmi překvapena jejich společenskou úrovní, slušností a kázní. Dodnes na to vzpomíná.

Písemky to samé. Jen jsem seděl za katedrou. K opisování jsou už hodně sofistikované metody. Mě stačil pohled. Nestandardní pohledy nebo pohyby vidím hned, aniž bych se musel na to zaměřovat. Občas jsem to sebral, za plný počet. Stačilo to. Jestli si dělali taháky, pak se to zřejmě naučili.

Jak říkám, děti se moc nemění. Jen kulisy, doba. Vidíme to i ve filmech pro pamětníky. Ono stačí do lavic posadit dospělé a je to obdobné, že? I to jsme zažili. Sám po své 50.

Máte skutečně nadhled! Zdravý rozum.

PS: Dnes někoho řídit nebo učit je životu člověka nebezpečné.

--

S přáním pěkného dne zdraví

Ing. Bc. jaroslav gabriel