Emancipace žen a degradace rodiny

  Podíváme li se do historie, rodina byla vždy tím, co bylo třeba podporovat. Pravděpodobně nemá cenu se vracet do dob dávných, těžko bychom srovnávali její význam v pravěku, starověku a středověku, nicméně zabývejme se obdobím, které si pamatujeme. Komunisté, ač na ně s láskou vzpomíná málokdo, věděli, že mladá rodina je prioritou, o kterou je třeba pečovat. Přestože možnosti byly omezené, přeci jenom naše hospodářství nepatřilo zrovna k nejproduktivnějším a konkurence v socialistickém bloku nenutila naše inženýry být úplně na špici technologického vývoje, pohlaváři si i ve svých luxusních vilách uvědomovali, že o rodinu je třeba se starat.

  Ač to není tak dávno, dnes už nám to přijde zvláštní. Mladí lidé vystudovali střední školu nebo spíše učňák, poté nebylo nic divného, když poměrně brzy přišla svatba a první potomek. Mít dítě ve dvaadvaceti bylo pro ženy naprosto normální, pětadvacetiletý otec patřil k těm vyspělým, dvě děti narozené do jeho třiceti nebyly ničím výjimečným, čemu by se okolí podivovalo. Vysokoškoláci se trochu vymykali, za prvé jich nebylo tolik a za druhé patřili prostě ke starším rodičům. Ono také studovat na vysoké škole nebylo samozřejmostí a vědomosti, které mají nynější absolventi VŠ, měli tehdy často maturanti. Navíc hned po škole přišla u kluků vojna a v jedenadvaceti byl mladý muž připraven na mnohé, tedy i včetně toho jít pracovat a začít se starat sám o sebe, případně o manželku a dítě, třeba i s pomocí prarodičů. Jak nepředstavitelné pro nynější mladou generaci.

  Porevoluční doba změnila hodně zvyků. Poskytuje daleko více možností v oblasti cestování, práce v zahraničí, kultury. Zmizela povinnost odsloužit vlasti dva roky v armádě, u vysokoškoláků o plno měsíců méně. Na vysokou se nyní dostane skoro každý, když ne na prestižní státní, skončí často na soukromé. Počet oborů se zmnohonásobil, nelze však říct, že by nabídly větší možnost praktického uplatnění. Naopak chrlí tisíce absolventů, jejichž využití ve společnosti je nulové, musí se pro ně přímo vytvářet pracovní místa. Toto směřování je pro společnost ekonomicky náročné. Ani nedokážete spočítat, kolik je organizací zaměstnávajících mladé lidi z naprosto neproduktivní generace vysokoškoláků. A protože jde často o absolventy humanitních oborů, tedy opět vzdělání zabývající se různými mezilidskými vztahy, které kdysi dokázaly plynout i bez dlouhosáhlých studií a průzkumů s následnými pokusy něco za každou cenu změnit, samozřejmě za podpory grantů a dotací, jinak to ani nejde, jejich ekonomická samostatnost se odsouvá kamsi do ztracena a s ní i věk vhodný k založení rodiny. Přidejte i množství lákadel a pochopíte jejich výroky o tom, že si chtějí mládí užít.

  Aby změnám nebyl konec, hledají se další překážky k rodičovství. Nejdříve to byla teorie o právu na rovnoprávnost. Za tu je považována co největší emancipovanost žen. Pravdou je, že absence mužů v průmyslu, armádě a technických oborech, jejich změkčování a snižování počtu manuálních a praktických dovedností z nich postupně dělají nahraditelné tvory. Žena totiž dokáže v kanceláři sedět stejně dlouho a usilovně, jako muž. A když k tomu nemá doma děti, je minimálně stejně produktivní. Celý ten systém změn opravdu vede částečně k likvidaci kdysi nikoliv dominantního, ale velmi podstatného postavení mužů ve společnosti. Následná bezpohlavnost mužů dává možnosti k jejich nahrazování v pozicích, které donedávna byly vyhrazené skutečným chlapům a individualitám, stojí to méně peněz na výplatách, což je další bonus pro zaměstnavatele. O tom, že tento trend je kontraproduktivní a vyhovuje lenosti mnoha ,,moderních´´mužů, není vůbec pochyb. Navíc pečliví rodiče mají opravdu méně času a jsou vytlačováni kariérně zaměřenými lidmi nejen obou přírodou uznávaných pohlaví, ale často v důležitých pozicích vidíme i homosexuály a další genderové úchylky tolik poslední dobou popularizované. Stačí se podívat na několik předsedů vlád zemí EU a samotné vedení sedící v Bruselu. Procento bezdětných politiků a homosexuálních manažerů razantně roste.

  Chceme li se tedy vrátit aspoň částečně k přírodním zákonům a je li pro nás důležitější založit rodinu, než cestovat do čtyřiceti let věku za prací a zábavou po světě, je třeba učinit pár kroků. Vrátit se k řemeslu, naučit lidi být zodpovědní ke svému domovu, své vlasti, zrušit absolutní většinu sociologických a humanitních kateder, snížit počty naprosto neefektivních vysokých škol, zrušit stovky neziskových organizací nabízejících ,,práci´´ lidem, kteří nic neumí. A za ušetřené peníze podpořit mladou rodinu, dát jí možnost bydlet na úrovni a i při péči o děti být efektivní pro společnost. Jedině tato cesta povede k ekonomické i politické prosperitě, a to v jakémkoliv regionu. Platí to i pro EU. Na konec se ptám:,,Proč je tolik mladých lidí v nejaktivnějším věku tak málo užitečných společnosti, která je dovedla k dospělosti?´´. Odpověď je jasná. Protože je ta společnost dle systematického plánu zkazila. Nemůžeme tedy mládež za její přístup jen kritizovat. Hlavní díl viny na tom neseme my. Připustili jsme totiž všechno to zvěrstvo, které ji mění. A pokud tomu nezabráníme, budeme ve stáří jen přihlížet, kam až může morální devastace zasáhnout.

J3.K