Je stáří právem na péči?
www.inadhled.cz Život každého z nás se liší, jeho průběh máme každý jiný, ale v něčem jsou si všechny podobné. Začínají narozením, pokračují dětstvím, mládí přejde postupně ve střední věk a poté se přiblíží stáří.
Výše věku lidstva se postupně mění, muži nyní průměrně umírají v 79ti letech, ženy ještě o 4 roky později. A budeme li pokračovat stejným tempem, potomky našich dětí čeká důchod v 90ti. Což je možná v něčem pozitivní, v něčem však nikoliv.
V minulých stoletích se tedy péče o rodiče po dobu, kdy již nejsou aktivní, počítala na roky. U domů byl tzv. vejminek pro starší osoby, což v době středověku byli často lidé mezi čtyřicítkou a padesátkou, péče o ně patřila k standartu. Ale pochybuji o tom, že by i tehdy dělali všichni pro své rodiče to samé.
Moderní doba přináší mnoho nového, tedy i v možnostech péče o starší lidi. Ale nejen to. Dochází k posunu různých věcí. Mateřství je později, naopak ne každá babička a děda fungují tak, jako tomu bylo před třiceti léty. Dochází ke změnám hodnot, samostatnost důchodců je vzhledem k moderní technice daleko větší.
Přesto v určité fázi života dojde k situaci, kdy motorické funkce vypoví službu, přijde nemoc, nebo se věk dostane do té úrovně, že už to bez pomoci nejde. O tom, jak se kdo zachová, rozhoduje především dlouhodobý vzájemný vztah, mentalita obou stran a výchova. Spektrum možností je velmi široké. Od domova důchodců, přes LDNku, pečovatelku, vlastní péči až po ztrátu času na vlastní život.
Po morální stránce se na první pohled jeví samozřejmou vlastní péče. Pravdou však je, že nejvíce záleží na vzájemném chování nikoliv v době ztráty hybnosti, nebo příchodu nemoci, ale v průběhu celého života. Také na přístupu toho, kdo péči potřebuje. Pokud svůj život zasvětil především sám sobě a pak náhle vyžaduje péči, může narazit. Horší je, věnoval li svůj čas svým dětem na sto procent a v situaci, kdy již potřebuje podporu, je striktně odmítnut. A protože život je barevný, je mnoho dalších variant, které mohou okolí zaujmout kladně, ale i záporně.
Jisté je, že stáří jako takové není tím úplně nejpohodovějším obdobím. Opotřebovanost těla často neodpovídá stavu mysli. Ztráta síly, hybnosti a schopností je znatelnější, než změny schopnosti myslet. Pro některé se péče o staré lidi stala byznysem, pro jiné posláním, pro mnohé je samozřejmostí, pro jiné kletbou. Ale dříve, než li někoho odsoudíme za to, že se o své rodiče postaral nedostatečně, měli bychom znát celkovou situaci a poté bychom často uvažovali jinak. A je třeba si také uvědomit, že stáří čeká na většinu z nás a to, jak jsme přistoupili k našim rodičům, se nám může vrátit v přístupu našich potomků k nám.
Neberme stáří jako patent na péči. Tu si musí každý z nás zasloužit a třeba i na ochotě ji poskytnout pracovat daleko dříve, než stáří přijde, A pokud se nám jí nedostane, pravděpodobně jsme někde pochybili a s následky se musíme vyrovnat. Bohužel, pořád platí, že na svůj život tu jsme samotní. Vše kolem už je jen shoda okolnostní, někdy náhodných, občas zasloužených, ale většinou předpovídatelných. A jak se mi chováme k okolí, tak se ono chová k nám. I to nejbližší…
J3.K
