Je to destrukce hodnot?

  Dnešní generace +/- padesátníků a starší má za sebou pár lopingů. 2.světovou válku si pamatuje málokdo, prezidenta Beneše taktéž, Gottwalda už někteří ano.  Rok 1968 už má reálnější obrysy a doba po něm byla pro mnohé z nás součástí dětství a rané puberty. Charta 77 byla vnímána na školách všech stupňů, poté přišla většinou povinná vojenská služba. Tedy aspoň u pánů kluků. V té době bylo normální mít děti, navíc v mladším věku, takže často do tzv. Sametové revoluce přišly starosti o první potomky a s nimi i o bydlení a uživení se, naštěstí nějakou práci měl každý. Rok 1989 byl obrovským krokem do neznáma. Ideály byly nahrazeny drsnou realitou. Restituce a privatizace rozdělily společnost do více vrstev, přičemž vznikla nová šlechta tvořená z bývalých disidentů, estébáků, politiků, bohatých restituentů a dobře informovaných byznysmenů, ti všichni si byli poměrně blízcí. Střední vrstva se pustila do práce a začala bojovat s přicházejícím zahraničním kapitálem. A ostatní? Někteří zažili rozčarování, jiní zlobu, pro další to vše až taková změna nebyla.

  Nyní tak velmi hlučná omladina přišla na svět až v době, kdy jsme si mysleli, že komunismus je společně se socialismem minulostí (netušili jsme, jak moc se lze mýlit). Její rodiče se pustili do budování rozvinutého kapitalismu. Zavrhli chalupaření, víkendy na chatách a začali dohánět  Západ. Ne, že by jim to nějak moc dobře šlo, ale i tak většinou vybudovali solidní zázemí, do kterého přivedli na svět své děti. Dali jim možnost studovat, cestovat, mnohé z nich vyrůstaly v nových domech či bytech. Nepoznaly učňáky, vojnu, fronty na svíčkovou, mandarinky a banány. Děvčata vůbec netuší, jak se těžko sháněly menstruační vložky a věci nyní běžně k dostání v nepřeberném množství, jako třeba barevné televize, mrazáky a automatické pračky, byly podpultové zboží. Místo toho chodí tyto děti na školy humanitního zaměření, ve volnu do čajoven, kouří marjánku a touží paradoxně po výdobytcích socialismu, který neznají, ale například Němci a Francouzi jej trochu opožděně pro ně opět objevili. Myslí si pak, že jsou hrozně cool, když zabírají jim nepatřící nemovitosti, vyznávají rovnost pohlaví (která tu sice byla, ale nyní je díky genderu posunuta do hysterické polohy), aniž by rozeznávali, co je vkusné a co jen ,,moderní´´. Touží po volnosti pohybu bez hranic a svobodu si představují jinak, než jaká je v souladu s bezpečností. Fyzická práce je pro ně sprostý pojem podobně, jako slovo řemeslo. Vzhledem k nezájmu o historii jim nic neříkají pojmy státnost, národní uvědomění, tradice, hrdost. Naopak ve své naivitě volají po jednotném světě bez rozdílů. Přitom i zde se jedná o neznalost skutečného stavu.

  Vyšší věk má své výhody především v nabytých zkušenostech. Starší lidé prošli opravdu mnohým počínaje vztahy, změnami zaměstnání, životního prostředí, technickým pokrokem. Pamatují si nejen různé politické systémy, ale také dobu bez mobilních telefonů, počítačů a elektroaut. Jistě, vše má svůj vývoj a tito občané mohou mladým připadat stejně zastaralí, jako nám druhohorní ještěři. Jenže právě nedostatek zkušeností a sebereflexe způsobuje, že nynější čerství absolventi většinou humanitních škol za několik málo desítek let budou ve stejné pozici, jako jsme my. I je bude nová nastupující generace považovat za neprogresivní. Otázkou ale zůstává, kolik zkušeností dokážou oni v nynějším systému načerpat a nebudou li jim jejich děti vyčítat chyby, díky kterým se svět změní k nepoznání. Ono totiž jimi nyní tak vzývané přepsání dějin a rasové a genderové přerozdělení úloh povede pravděpodobně k chaosu a k daleko větší ztrátě svobod, než si mládež dokáže vůbec představit.

  Jak už jsme kdysi říkali, mládež je v rukách těch, kteří ji ovlivňují. Na jedné straně považuje své rodiče za nemoderní, na té druhé se nechává manipulovat věkem srovnatelným s těmi, které tolik kritizuje. Jejich pedagogové i guru patří ke generaci, která za sebou má mnohé a dokážou svým vlivem nasměrovat své svěřence přesně dle zadání. Využívají vlastností houby, která nasává vše ve vhodné konzistenci. Ve skutečnosti tak stojí proti sobě nikoliv generačně rozdílné skupiny, ale spíše dvě věkově stejné, ale pouze jedna využívá k prosazování svých zájmů mládež, zatímco druhá se marně snaží bránit hodnoty vybudované za posledních cca 50 let. Mladí nejsou hloupí, jsou pouze tendenčně vedení. Možná na to jednou přijdou. Otázkou je, nebude li pozdě.

  Na závěr jeden malý poznatek. Ve výše uvedeném textu se opakuje spojení školy s humanitním zaměřením. Tam, kde přechází z otce na syna řemeslo, je vše jinak. Chce li se mladý člověk něčemu naučit, získává zručnost postupně a často visí očima na těch, kteří opravdu něco umí. Je li otec, případně někdo jiný vzorem pro své učně a předává mu své mistrovské dovednosti, udržuje si nadále svou přirozenou autoritu. Z toho lze usuzovat, že budoucností této země nejsou rychlokvašky s diplomy, jako třeba noví sociologové, právníci a humanisté, ale ti, kteří i přes nepřízeň doby spojují myšlenkové pochody s manuální zručností.  Za pár let to všichni snad pochopí. Impulsem budou totiž opět peníze. To až se dostanou k těm, kteří si je skutečně zaslouží, tedy k faktickým tvůrcům hodnot. K čemu je deset manažerů úředníků a politiků velících jednomu svářeči? Jedině návrat k logickému rozložení může vést k pokroku.

J3.K