Jiří Kimla a jeho úvahy - Šikana

„Karle…!“

S Michalem jsem se neviděl už pořádně dlouho.

„Karle, no teda, to je náhoda, jak se máš, chlape?“

Michal mě žoviálně poplácával po zádech a vypadalo to, že má se setkání radost.

„Mám se dobře, dobře mi tak,“ zažertoval jsem.

„Co děláš?“ vyzvídal Michal.

„Jsem u policie, u kriminálky. A ty?“

„Já ne,“ zašklebil se Michal. Před několika měsíci jsem vyhrál výběrové řízení na pozici vedoucího oddělení marketinkové firmy. Třebas někdy slyšel jméno Vincitore MM ?“

„Neslyšel,“ zklamal jsem ho. „Vincitore, to je italsky, ne?“

„Jo,“ přitakal Michal, „vlastníkem je Ital.

„Tak to máš, fajn ne?“

„ To je trochu složitější! Snad…hele, pořád chčije, pojď na dvě k Beránkům, aspoň chvíli pokecáme!“

„Michale,“ ošíval jsem se, Marta mě doma roztrhne. Slíbil jsem, že vyklidím sklep…“

„Neboj, Karle, dáme dvě, za hodinu jsi doma!“

Co jsem měl dělat. S Michalem jsem se neviděl dlouho. Bylo jasné, že mi chce něco říct…ten sklep určitě stihnu.

U Beránků bylo poloprázdno, tak jsme si sedli k prázdnému stolu, abychom nebyli rušeni. Obstarožní servírka, čekala s cigaretou, až ve výčepu dotočí pivo. Pak ji zhasila v popelníku a nezúčastněně nám postavila piva na stůl. Tužkou čmárla na účtenku a zanechala nám u stolu puch nedokouřené cigarety.

Michal vylovil hned cigarety taky.

„ Ty vole, kdybych věděl, že mně budeš hulit pod nos, tak jsem s tebou nešel!“

„Budu to foukat jinam,“ přesvědčoval mě.

„No jo, pro kuřáky typické. Jdi se vycpat,“ řekl jsem otráveně a zvedl jsem půllitr.

Ťukli jsme sklem o sebe na zdraví a upili.

„No tak povídej, ty tajemnej tajemníku!“

Michal se napil ještě jednou.

„Jakého máš šéfa?“

„Já? Bude mu padesát a říkají mu Salazar. To byl nějaký portugalský diktátor.“

„Diktátor?“

„Diktátor. Je na nás ras, honí nás často jako nadmuté kozy. Ale snahu a dobré výsledky umí ocenit. Všichni si ho váží a mají ho v podstatě rádi. Proč?“

Michal dopil pivo a obořil se na mě: „ Pij, chceš snad na to chytat mouchy?“

Poslušně jsem dopil a když servírka k dalšímu pivu přidala dvě čárky na účtenku, poslouchal jsem kamarádovo vyprávění.

„Přihlásil jsem se do konkurzu na šéfa oddělení jen tak.  Byl tam velký nával a kromě toho se proslýchalo, že jsme jen takové křoví, protože byl přihlášen i jakýsi týpek z Prahy, dobrý známý náměstka, pod kterého inkriminované oddělení spadá a který měl v řízení rozhodující slovo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zůstali poslední dva. Já a ten Pražák. Jediná legrace byla ta, že se tak i jmenoval. Nomen omen.“

Michal se zase chopil půllitru a zase mocně upil.

„Ty se dřív utopíš než mně to dovyprávíš,“ mínil jsem nevesele a pokradmu se podíval na hodinky.

„Zavolali nás na jedno dopoledne, oba najednou. Když jsem dorazil, byl ve firmě poprask. Z ničeho nic se tam objevil sám Massimo Martinelli, majitel firmy. A že prý se zúčastní řízení. Já jsem do znalosti jazyků uvedl jen angličtinu, němčinu a italštinu jsem se skromností sobě vlastní neuvedl. Ani nevím proč, nezdálo se mi, že ty dva jazyky ovládám tak, abych je mohl uvádět v kolonce znalost.“

„Pij,“ vybídl mě zase a já bez odmluvy poslechl, protože mě jeho příběh začal zajímat.

„Kadlíku, nedáme si kořalku?“

„Michale, proboha, neblbni, dopiju pivu a mažu!“

Než jsem se nadál, stály před námi dvě velké vodky.

„Ach jo,“ řekl jsem nervózně, „povídej!“

„Tak jo,“ souhlasil. „Na fakultě jsem se italsky učil, docela mě to zajímalo a tak jsem se slušně dorozuměl. Náměstek rozuměl italsky mizerně, ale s Martinellim přijela taková pěkná holka, jeho asistentka, Češka, ale italsky uměla dokonale a tak překládala. Náměstek machroval s angličtinou, ale taky nic moc. No co ti budu vyprávět, italsky jsem ho pozdravil a on hned zbystřil a spustil na mě italsky. Odpověděl jsem mu a on začal vyzvídat, kde jsem se učil, kde jsem dříve pracoval, no prostě výslech jako u vás na služebně!“

„Ty tak něco víš o výslechu nás,“ skočil jsem mu s despektem do řeči. „My tam pícháme vyslýchaným špendlíky pod nehty a pouštíme do nich proud nebo je topíme pod tekoucí vodou…!

„Vole,“ ohodnotil se smíchem můj vstup Michal. „Hele, dáme ještě vodku!“

Už jsem se ani nebránil a se zaujetím poslouchal Michala.

„Když jsem s majitelem hovořil,“ pokračoval Michal, „neušlo mi, že náměstek to vše sleduje se značnou nevolí, ale tehdy jsem tomu nepřikládal žádný význam. Ale abych nezdržoval, starej Martinelli byl ze mě celej vodvázanej, s tím druhým se už vůbec nikdo nebavil. Náměstek musel doběhnout pro personalistu a z řízení jsem odcházel se smlouvu v kapse. Martinelli mě vyprovodil až ke dveřím a loučil se se mnou jako se starým známým, kterého léta neviděl. Ani jsem necítil v zádech nenávistný pohled náměstka. No a pak to začalo. Náměstek mě nenechal vydechnout. Dával mně úkoly, které třikrát za dopoledne měnil, musel jsem vymýšlet koncepce, které byly naprosto k ničemu a nedejbože, kdybych přišel o pět minut později z oběda. Z každého jednání jsem musel předkládat písemné záznamy, nesměl jsem i když vedoucí oddělení, nic rozhodnout, když jsem mu dal něco k podpisu, seřval mě, že to snad můžu podepsat sám, když jsem to podepsal, tak zase řval, že jsem tak neschopný a přitom si sám rozhoduji.“

Michal  rozhořčeně vytáhl kapesník a nahlas zatroubil. Další vodka na sebe nenechala čekat.

„Tak hele, ty pokušiteli, jestli nepřestaneš, tak jdu,“ oznámil jsem nepřesvědčivě. Michal to ani nevnímal a byl zaujat vzpomínkami na svého šéfa.

„Nedosti na tom, že ten mizera mě tak začal dusit. Samozřejmě si toho všimli i moji podřízení a v první fázi z toho měli srandu. Později se začali osmělovat a dělat mně naschvály. Jsem tam už osm měsíců a mám toho pokrk.“

„Míšo, ale to je přeci klasická šikana, to si necháš líbit?“ podivil jsem se.

„Nechám. Kolik bereš, Karle?“

„Já? No bez odměn mi to dělá necelých třicet tisíc. Proč?“

„ No vidíš a já beru skoro třikrát tolik, s odměnami je to někdy i přes sto.“

„On ti dává i odměny?“

„Nedává. Martinelli to podepisuje.“

„On to podepisuje až z Itálie?“

„Ale prdlajs z Itálie. Generální ředitelství má v Praze ve Vodičkový…a tři pobočky. V Praze, Brně a u nás.

„Ale stejně, já bych si to nenechal líbit ani za ty prachy!“

Michal bezmocně rozhodil rukama: „Představ si, že v poslední době to pořádně vygradovalo. Nějaký denunciant si vymyslel, že prý ho chci vyštípat z funkce náměstka.“

„Kdo?“ zeptal jsem se zbytečně.

„Co já vím,“ zavrčel podrážděně. Mám podezření na jednu kolegyni, která se pořád cítí nedoceněná…“

„A jak to chceš řešit?“

„Já fakt nevím, Karle. Náměstek je teď ve špitálu. Zlomil si nohu a je po operaci. Tak  bude nějakou dobu klid.“

„Tak si tam sjednej pořádek. Jestli chceš, můžeme to zmáknout i po naší linii. To je přeci klasický lobbing, šikana na pracovišti.“

„Víš co, Karle? Já si s tím poradím sám. Bude mě to stát ještě mnoho nervů a úsilí, ale nějak se s tím poperu. Pojď, dáme ještě vodku!“

Když jsem se dokodrcal domů, byla ještě Marta vzhůru. Sprdla mě jak malého kluka a vyhnala do koupelny, abych ten smrad ze sebe smyl. Nespěchal jsem a když jsem se vrátil byla už v ložnici a obrácená zády. Spala. Já měl pocit, jako v pravé poledne a tak jsem měl čas přemýšlet nad Michalem a jeho šikanou. Co to vlastně je šikana?

Vybavovala se mi slova z přednášky psychologa… šikana je v dnešní době velmi užívaným slovem v různých sférách a oblastech života. A jak že to říkal o šikaně na pracovišti? Psycholog nám nastínil, jak by mělo vypadat ideální pracovní prostředí a vztahy mezi pracovníky při výkonu povolání. Dodal však, že díky dnešní situaci na trhu práce, žebříčku hodnot lidí, vlastnostmi zaměstnanců, organizací firem, hierarchii a dalším aspektům je ideál pouze utopií.

Dále se zaobíral otázkou, proč se inteligentní lidé mezi sebou navzájem napadají a znepříjemňují si pobyt v práci. Tuto otázku se snažil obrazně vysvětlit na příkladech ze říše zvířat, například na hejnu slepic či stádu koní. Říkal, že i mezi zvířaty existuje nějaká hierarchie, podle níž se rozdělují role, práva a povinnosti, stejně tak jako u lidí. Některá zvířata mají právo řídit zbytek skupiny, dříve se nakrmit atd.  Zmínil, že povýšenost u lidí není stejně přirozená jako u zvířat, jelikož člověk je inteligentnější bytost, která se neřídí jen svou přirozeností a pudy. Podobnost se zvířaty máme i co se týče teritoriality. Každý si chrání své ,,území“ a nechce vpustit žádného vetřelce.
I další jeho vyprávění bylo poutavé, týkalo se pojmu agrese, agresivita, jak vůbec vzniká a co ji vyvolává, že existuje agresivita vrozená, ale také získaná, v jaké části mozku se nachází řídící centrum pro lidské chování, proč jsou muži agresivnější něž ženy. Důležitý poznatek je, že agrese vzniká také v důsledku frustrace. Neméně zajímavé bylo i vyprávění o tzv. skupinové agresi, kdy se k šikanování připojí i člověk, který ji jinak odsuzuje nebo by jí sám nebyl schopen.
Nastínil čtyři vývojové fáze mobbingu, ze které jsme se dozvěděli, že se mobbing postupně vyvíjí, kde je hranice mezi nevinným žertem a terorem, jak vůbec šikana začíná (nevyřešený konflikt), dále je zde popis situace, kdy si oběť stěžuje nadřízenému a ten to ignoruje nebo se dokonce ze strachu ze svých podřízených k teroru připojí. Na toto navazuje článek popisující, co se s obětí děje po psychické stránce, existenční problémy, které můžou nastat (ztráta práce, ovlivnění vztahu v rodině a mezi blízkými).
Část přednášky byla také  věnována specifickému druhu šikany- bossingu. Zde se rozebírají obavy, které přimějí vedoucího pracovníka k tomu, aby se dopustil nepřípustného jednání na svém podřízeném a několik typů klasických bosserů. Zdůraznil, že mnohdy se důvodem stávají osobní problémy, které s prací vůbec nesouvisí. Pak také rozebral  problém vlivu mobbingu a bossingu na činnost ve firmě. Ze statistik vyplývá, že ve firmě, která zaměstnává lidi, kteří podali tzv. vnitřní výpověď (fyzicky ve firmě pracují, do zaměstnání dochází, ale psychicky je chod firmy vůbec nezajímá, nechtějí se angažovat atd.) dochází k mnohem menším obratům, přichází tak o miliony a mnohdy to může vést k jejímu bankrotu. Psycholog vyzdvihl nutnost školení vedoucích pracovníků. Řekl, že dobrý šéf musí splňovat určitá kritéria. Musí být profesionální (mít dostatečnou odbornost, zájem o prosperitu firmy,věnovat se své práci jak nejlépe umí) a mít autoritu (přirozenou a ne vynucenou násilím).

Bylo to jak barevný film ve formátu 3D. Přemýšlel jsem nad celou tou ohavností a spřádal v hlavě plán, jak Michalovi pomoct. Poradím mu, aby si sehnal co nejvíc konkrétních důkazů. Bez nich bychom totiž neuspěli…

Celý problém mě celého pohltil, až jsem z toho usnul. Ráno už jsem měl jasno!